Jana byla přesně ten typ úspěšné ženy, o které si okolí říká, že má všechno. Manžela, děti, peníze a díky nim mnoho možností. A byla prototypem ŠŤASTNÉ ŽENY, KTERÉ NIC NECHYBÍ 

Jana je silná, příjemná, energická a já s ní moc ráda pracovala. 

Přestože se snažila být jen tak normálně šťastná a dělala pro to maximum, dost si toho zažila. Došla až do syndromu vyhoření a depresí, které  ji přivedly k seberozvoji a zájmu o psychologii.

Tam zvolila ten klasický postup, o kterém jako laici věříme, že funguje - přečetla spoustu knih, absolvovala spoustu kurzů. Teorii měla skvěle nastudovanou.

Jenže DÁT TO DO PRAXE - TO UŽ NEBYLO TAK SNADNÉ.

PROTOŽE PSYCHIKA MÁ SVÉ ZÁKONITOSTI A NENÍ TAK OBVYKLÉ, ŽE SE NÁM JE PODAŘÍ JEN TAK BEZ ODBORNÉHO PROVÁZENÍ A PODPORY HACKNOUT. 

Přečtu knihu a vím. Zajdu si na seminář a mám všechno zmáknuté a už vím, jak na sebe a na život.

Se mnou se Jana spojila ve velmi zranitelném období, kdy navíc ztratila svého tatínka.

Tehdy přišlo zásadní uvědomění, které sama Jana popisuje takto: „Na smrtelné posteli mi táta řekl, že jeho život za moc nestál. Bylo to prostě hrozné. V tu chvíli jsem si řekla, že já takto nechci skončit."

Chtěla bych vám moci povyprávět, jak jsem šla a splnila si všechny sny, všechno je jako v pohádce, a teď i vám ukážu cestu, protože vím, jak se tvoří dokonalý život.

Ale nemůžu, lhala bych vám.

Já jen umím uprostřed toho, co se mi podařilo i úplně ztroskotalo, být OPRAVDOVĚ VDĚČNÁ A SPOKOJENÁ.

První a nejdůležitější lekce spokojenosti jsem získala během panických ataků před více než 20 lety. Neznala jsem něco jako pozitivní pohled na věc, vnímat vedle nefunkčních věcí i to, co je dlouhodobě stabilní, dobré a funkční. 

Ale strachy, které zahalovaly velkou část mého bytí mě donutily vnímat a oslavovat každý jen trochu funkční a hezký kousek mé reality. Protože jinak by mi zbyla jen čistá hrůza, kterou ty panické ataky opravdu jsou.

Tehdy jsem začala být všímavější, a začala jsem víc uznávat a milovat, co je. 

A to muselo začít samozřejmě u mě, protože o sobě jsem měla velmi špatné mínění.

A jinak jsem od života chtěla tu klasiku…

Manželství, děti, dům, rodinné dovolené, vlastně to, co měla moje klientka Jana a já věřila také, že to je ta výhra.

Ale narozdíl od Jany se mi to nepodařilo.

Místo trvalého partnerství jsem prošla několik rozchodů, místo dítěte jsem měla několik potratů, uběhlo 15 let a na tomto poli větší či menší nezdary.

Vedle toho se naopak s lehkostí a téměř bez námahy vyvíjel můj profesní úspěch, uvědomovala jsem si svůj cit pro práci s lidmi, bavilo mě to a baví. 

A zatímco jsem tady zažívala svobodu, možnosti, měla jsem vedení a téměř hladkou cestu, tak na rovině pevného svazku s mužem a založení rodiny jsem byla obklopena mlhou, vedení bylo nulové a dělala jsem úplně děsné volby.

A už tenkrát mě těšilo, že i když se mi takový zásadní sen neplní, tak VNÍMÁM svůj bohatý život, kde je spousta lásky, dobrodružství a ten život vůbec nevypadá špatně. 

Moje vnitřní práce mi výrazně pomohla docenit krásu toho, co je a pořád méně jsem myslela na to, co mohlo nebo mělo být.

A nakonec jsem ten život nenaplněného rodinného snu završila tím, že jsem neplánovaně otěhotněla a jsem už řadu let single máma krásné chytré holky.

A to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem definitivně přestala přemýšlet nad tím, co bych měla v životě mít, abych byla šťastná a začala jsem nekompromisně a naplno cenit a vážit toho, co mám.

A v tento okamžik jsem se spokojenosti se sebou a životem oddala naplno. Podstatné je, že moje spokojenost nejvíce rozkvetla díky těžkostem a ztroskotání v určité oblasti.

• zastavujeme se v pravý čas a jedeme na plné obrátky v pravý čas,
• děláme revize své cesty a upravujeme svůj směr, 
• vyvažujeme výzvy a snadné úseky, plníme si sny a zároveň jsme zodpovědní
• naše vztahy kvetou, ale práce taky.

Skutečně spokojený život je alchymie, a nejpozději na smrtelné posteli se nám promítne život před očima a ta pravda se nám nevyhne.

Tímto způsobem zůstáváme stále na úplně spodním patře pyramidy základních lidských potřeb a toto setrvávání nikdy nevede k trvalému štěstí a spokojenosti. 

Ale PONOŘIT SE, dopřát si i klid a rozjímání, pomáhá mít ODBORNÉ PROVÁZENÍ a podporu stejně smýšlejících lidí. A ÚPRAVY DOSAVADNÍHO ŽIVOTA.

Vysoká hladinka štěstí není dlouhodobě možná, protože nejsme stavěni na tuto intenzitu. Nervová soustava ho vyhodnocuje jako STRES.

• Dlouhodobě funguje rovnováha mezi intenzitou a mírností.
• Štěstí není rovnováha věcí a pocitů. 
• Štěstí je vrcholný okamžik.

Podobně je to v pohádkách... vždy v tomto momentu skončí. A TÍM UŽ NÁM NEUMOŽNÍ VIDĚT, jak ten život ala „žili šťastně až do smrti” běží následujících 30 let.

Tzn. my vždy vidíme v záběru happy end a očekáváme, že ho budeme žít taky a ono nic. Prožíváme obyčejnost, rutinu, někdy nudu a slepou uličku, krize a sem tam gejzír štěstí. A máme pocit, že děláme něco špatně.

ALE FYZIOLOGIE TO JINAK NEUMOŽŇUJE, než že dojde k poklesu hormonů štěstí a nastane dlouhá fáze obyčejnosti.

Do naší spolupráce neměla jeden konkrétní záměr a cíl, ale cítila se zaseknutá, a neměla energii a nápady na potřebné změny. Po několika týdnech naší spolupráce si začala všímat drobných změn ve svém jednání.

Sdílela: „Lucka mě naučila ROZHODNOUT SE A KONAT. V tom, kam mě to právě volá. Začalo to maličkostmi. Moc ráda jezdím na kole a už dlouho jsem chtěla začít využívat ta sdílená a jezdit na nich každý den do práce.

Vždycky jsem si našla výmluvu, proč to neudělat. Třeba že nevím, jak ten systém sdílených kol funguje. Taky jsem v minulosti měla nehodu na kole, tak jsem se nechávala odradit svým strachem z možného opakování.

A po několika týdnech spolupráce s Luckou jsem došla ke stojanu s koly a vyjela jsem. Od toho okamžiku jsem začala být mnohem průraznější i v jiných oblastech života.

A vedlejší efekt naší spolupráce?

Aniž by to plánovala nebo nad tím přemýšlela, Adriana přestala mít chutě na sladké, její tělo si samo řeklo o přerušované půsty a bez velkého úsilí zhubla pár přebytečných kilo. Příjemný bonus, co říkáte?

A tohle vypadá NA PRVNÍ POHLED jako drobnost, ale ve skutečnosti Adri začala brát vážněji sebe samu s vnitřními principy, které jí dávají smysl. 

Taková jednoduchá aktivita jako jezdit denně na sdíleném kole jí dá pocit, že jedná správně na vícero rovinách.

A díky takové drobnosti přidá každý den několik kapek dobrého pocitu ze sebe sama do své vnitřní pocitové zásobárny.

A vidíte, jak se ty dobré věci řetězí - díky pohybu se spojila se zdravím v sobě a to si začalo říkat o přerušované půsty, tělo se rádo zbavilo pár kil a máme tady hned spokojenější verzi jedné úžasné Adriany.

A ten vtip je v tom, že její štíhlost je jen vedlejší efekt něčeho významnějšího, pro co se rozhodla. A z tohoto místa to u ní rozhodně vede k větší spokojenosti!

Naše vnitřní tovární nastavení se o ni nestará, my se o ni potřebujeme postarat. Tzn. automaticky se to nestane, nepůjde to samo od sebe.

My potřebujeme najít SVŮJ důvod „PROČ” + způsob „JAK”.

A toto hledání nás vede pořád hlouběji, pořád víc se spojujeme se smyslem svého žití a konání a jsme stále stabilněji spokojení.

Je potřeba najít další, hlubší smysl toho, proč o sebe pečovat.

A nefunguje mi už ani perfekcionismus, tzn. vysvětlení „musí se to kvůli zdraví” nebo „chci mít tabulkové míry a váhu”, taky nefunguje.

Tzn. péče o tělo je téma, kde nevím, jak pokračovat, aby to dávalo smysl a já cítila spokojenost. A přitom by se dalo napojit na nějaký všeobecný hodnotový žebříček.

Jenže čím víc žijeme v souladu se svým vnitřním hlasem, čím více sebe přijímáme, čím více opouštíme povrchní věci, tím méně to s obecně platným žebříčkem hodnot funguje.

V syrové podobě jde hlavně o přežití.

USILOVAT O PŘEŽITÍ = MAXIMALIZACE ZISKU

VYHÝBAT SE SMRTI = MINIMALIZACE ZTRÁT

A aby mozek tuto hlavní misi naplnil, jde na to přes tzv. NEGATIVNÍ PŘEDPOJATOST.

Prakticky neustále vyhledává všechny možné typy problémů, které by mohly být potenciálně ohrožující, mohlo by dojít k újmě.

Naplnění našich snů a krásné vnější životní podmínky nás hlubce těší a uspokojují. 

Ale abychom byli hluboce spokojení, nepotřebujeme aby se to takhle všechno povedlo. Naše životní spokojenost není na tom závislá.

Už proto, že je to VOLBA.

Jsme silně připoutaní k představě, že se v nás vnitřně věci hýbou proto, že se pohnulo něco venku. To je zase součást automatismů mozku. Opět souvislost s přežitím.

Jsme vybaveni 5 smysly a 2 z nich - zrak a sluch - jsou zaměřené ven, abychom včas zahlédli a zaslechli predátora, který se skrývá v křoví. Takže tyto smysly jsou velmi citlivé, mají předejít smrti. 

A přirozené je zvýšit svou pozornost, ostražitost a nakonec na situaci přiměřeně zareagovat útěkem či útokem nebo uvolněním a radostí.

A tento automatismus nás částečně udržuje v tom nastavení, že od toho, co se děje venku, nebo co máme splněno ve vnějším světě, odvozujeme svoje nálady a pocity.

To, co je vidět venku, ukazuje, do jaké míry jsou věci v pořádku. A když je to v pořádku, můžu být spokojená.

A pak zažijeme to stejné, o čem mluvila Jana. Měla všechno, co by jí objektivně zařídilo štěstí. A přesto se cítila tak moc nenaplněná v životě. A přemýšlela díky svému tatínkovi o tom, že na smrtelné posteli bude litovat toho, jak svůj život vedla.

NENÍ VAŠE VINA, ŽE JSTE SE TO NAUČILI TAKHLE DĚLAT.

A možná si říkáte, že „mně se to teda lehce říká". Jenže to už dávno neříkám jenom já. Sdílela jsem tu s vámi pár příběhů od žen, které se mnou jdou už dlouhou cestu a především - mění od základů a přesto jemně a postupně svoje chování, přístup k sobě, myšlení a tím celý svůj život.

A když zaujatě sdílí, jak se jim daří, tak to není jednorázové nějaké nafouklé rychlé nadšení, ale opravdu hluboká zkušenost, kterou už jim nikdo nikdy nevezme.