Vysílání probíhá v úterý 14.4. a v pondělí 27.4. od 20:30 hodin 

Webináře na míru I. a II.

k programu Přijímám svůj strach

Níže pokládejte své otázky

Vysílání si spustíte klikem na obrazovku. V případě potíží znovu načtěte stránku a zkuste to znovu. 

Tady pokládejte své otázky :)

  1. Strach ze smrti napsal:

    Dobrý den, chci se zeptat, co se strachem ze smrti sebe a blízkých v souvislosti s koronavirem, s tím asi souvisejícími nepříjemnými prožitky spojenými se zvukem sanitky. Pojí se mi s tím i to, že bude pro mě těžké vymezení se, že budu já s dítětem nosit roušku i nadále, i přestože ji ostatní přestávají nosit. A co s pocitem, že státu nejde o nás o lidi, ale o to, aby jela ekonomika, i když to s námi samozřejmě také souvisí a je třeba se uživit. Obživa a obava o dostatek potravin samozřejmě strachu ze smrti nepřidají. Tak to je takový balíček pocitů, v kterých se motám od doby, co se koronavirus objevil. Děkuji za odpověď. Jana

  2. vitkom@gmail.com napsal:

    Dobrý den, bude mi 40 let, po souhře stresujících událostí a nenadálém úmrtí v rodině se ve mě minulé září probudil všepohlcující strach ze smrti a z její nevyhnutelnosti (začalo to pocitem, že jsem si asi POPRVÉ někde hluboko uvnitř uvědomil, že někdy také zemřu). Při únavě či fyzickém nepohodlí se to hodně zhoršuje. První měsíce se mi o smrti lidí kolem mě i zdálo a neustále se to ve mě mlelo a připadal jsem si chvílemi jak malý kluk. Dost mě to směřuje na vnitřní dítě, protože mě uklidňují naprosto dětské věci a moje dospělá část to celé chápe, ale přijde mi, že nějaká předtím bezstarostná ve mě je totálně v šoku stále a neumí to uchopit. Mysl ve volnoběhu se to stále snaží vyřešit a vlastně se neustále točí v kruhu, když ji nechám (ale slábne to už naštěstí a přesměrovat se nechává ;) ). Napadá Vás něco dalšího k tomu jak to ošetřit a lépe přijmout? Díky moc, VK.

    • Vit Komárek napsal:

      Ahoj Lucko, děkuji moc za odpovědi a další nasměrování. S tím magickým dětským vědomím jsi to trefila na jedničku. A na seminář si určitě zajdu. Děkuji Víťa Komárek.

  3. Otázka na webminář napsal:

    Dobrý den Lucie, jsem neskutečně netrpělivá. Chtěla bych nejraději všechno a hned. Ve skrytu duše tuším, že to také souvisí nějak s mých strachem. Možná strach, aby mi nic neuteklo, abych byla první, abych o nic nepřišla? Společně s mým perfekcionalismem je to mnohdy vražedná kombinace. Jak se zklidnit a nenechat se netrpělivostí doslova ovládat?

  4. Martna napsal:

    Ahoj Luci, prosím o návod jak pracovat s deníkem. Jde to na nějaké hlubší úrovni? Cítím, že si dost věcí uvědomuji, ale neumím je někdy vysvětlit. Nebo myslíš – Netahej za trávu roste sama.?
    Moc děkuji za tvou práci. Provázíš mě už cca 5let. Začalo to Učebnicí sebelásky…..
    Martina

  5. Kateřina napsal:

    Dobrý den, mám problém se strachem hlavně večer před spánkem,když si lehnu do postele, kdy už mozek vlastně nemusí nic řešit. Tak se v hlavě začnou rojit katastrofické myšlenky třeba na to, co bude zítra těžké zdolat popř. zajdou i dál do budoucnosti. Občas se mi tyto myšlenky podaří zkrotit, ale občas se stane, že mi to pokazí celou noc. Díky

  6. Petra N. napsal:

    Jak poznat hranici mezi tím, že je člověk sobecký nebo že pouze dbá o své potřeby a o sebe (jak poznat, kdy jsou pocity provinění opodstatněné a kdy ne, když člověk pečuje o své potřeby)?

  7. Lenka napsal:

    Dobrý den, Lucie,
    četla jsem knihu od Lise Bourbeau- uzdrav svá vnitřní zranění. Našla jsem se hlavně jako závislostní typ. Pracuji na sobě cca 6 let, ale strach u mne nabírá velké obrátky. Ve všem novém i(banality) vidím těžkosti, že to sama nezvládnu, že selžu. Podvědomě jednám pomalu, roboticky. K určitým situacím se chovám zprvu tak, že se mi netýkají. Když si nejsem jistá sama sebou a určitá osoba po mě něco chce – mám „okno“, hlava se nechce zapojit, jsem“ zmrazená“.Někdy,mne to semele, nebo vyvinu „tlak“, tak zafunguji.
    Lenka

  8. Lucie Kolaříková napsal:

    Dobrý večer,
    ráda bych vznesla dotaz ohledně práce.
    Jsem perfekcionistka, vždy se snažím všem vyjít vstříc, být milá, ochotná, rychlá. Spousty mých kolegů jsou pravý opak i přes upomínání mi kolikrát ani na některé věci neodpoví, ani se neomluví.
    Poté to sama furt řeším, bavím se o tom, jak doma s partnerem, furt to řeším proč ti lidé takoví jsou, jak jim to může procházet, prostě a jednoduše mě to sere:). Co s tím, abych to neřešila a brala ty lidi takoví jací jsou i přesto, že je to těžké v rámci práce když informace potřebuji vědět a ne pro sebe, ale klienty atd.
    L.

    • Mám strach z budoucnosti a promarněný h příležitostí napsal:

      Dobrý večer, pořád si pouštím webinar ke strachu, kruh zájmu, a je to tak úžasné, že se nemůžu dočkat zítřejšího webináře. Začala jsem hned dělat to, co oivnim a konečně jsem se pustila do třídění a zpracovávání toho stohu papírové dokumentace, zdravotní, finanční, pracovní, nájemní smlouvy, smlouvy za elektřinu, atd atd… za posledních 15 let.
      Zjistila jsem že tu mám pár doporučení lékařů k různým do ušetřením a rehabilitaci, které jsem neabsolvovala protože mě druhé já se jmenuje prokrastinace. A tak jsem dnes tu horu roztřídila do fólií a kategorii zaplnila dva šanony :-) mám z toho dobrý pocit. Opravdu se věnuji výhradně sobě a už nedělám kouče ostatním, kteří v životě na rozdíl ode mne dělají opravdové pokroky a já jsem se za posledních deset let doslova nehla dopředu a to i přesto že jsem vystřídala spoustu povolání a stěhovala jsem se z místa na místo.

      Já mám strach vykročit vstříc nevyhnutelným změnám, které mne čekají. Přišla jsem o práci, nemám finance, navic mám celkem vysoký úvěr s měsíčními a splátkami, které jsou dočasně odloženy, díky rozhodnutí vlády o pomoci při covid… a dočasně bydlím u taťky. S přítelem jsem se rozešla, protože byl sukničkář a z prace mne vyhodili bez udání důvodu, přesto že mne předtím kegyně chválily. Měla jsem mnohem větší praxi než ony, vzala jsem asistentkou pozici, uměla mnohem lépe anglicky a možná že to na mne šlo vidět, ať se přizpůsobuji, jak můžu poslední dva roky jsem vlastně pořád ve zkušební době. Zažila jsem naschvály i šikanu na pracovišti a to dokonce hned na počátku v tréningové fázi. A to nejednám nijak nadřazeně, naopak asi se až moc ponizuju abych zapadla.

      Mám strach neučit se na přijímačky na VŠ, a přitom si nehledat práci, vím, že se budu muset brzy odstěhovat a nemám na to finance. Měla bych mít dítě, ale nemám s kým. Mám strach z budoucnosti.

      H.

  9. Růžena napsal:

    Ahoj Luci, jsem vdana, je mi 40 let a mam sestileteho syna a mam velky strach mit druhe dite. Na jedne strane bych i rada mela druhe dite a z druhe strany se bojim, ze to nezvladnu psychicky i zdravotne a vse co mam ted zvladnute zkazim, znicim…

    Děkuji Ti,
    Ruza

  10. Přívětivost v každé situaci napsal:

    miroslavatomaskova@seznam.cz

  11. Přívětivost v každé situaci napsal:

    Dobrý den Lucie, ráda bych udělala změnu v mém chování v rámci dlouholetého partnerského vztahu. Vím, že jsou situace, kdy ubližuji nejen sobě, ale též našemu vztahu. Ale jak z toho ven? Jak mám být pozitivní a přívětivá, když se opakují situace, kdy parner neplní své sliby, situace, které mě vždy a znovu rozhodí a naštvou. Důsledkem toho jsem nepříjemná, lítostivá, mám sklon k obviňování partnera a vnitřně si tím hodně ubližuji. Chci své emoce „držet na uzdě“ a být nad věcí. Co s tím? M.

  12. Marketa napsal:

    Dobry den Lucko, dnes ke me prisla otazka :). Casto se mi to stava pri reiky a naposledy u Tve meditace Uvolnovani do strachu. Objevil se mi v brise takovy druh smichu, ktery se dere ven. Chtela bych vedet co to je. Je to nejaky druh strachu, nebo uzkosti? Pak se tam mezi tim objevi i slzy, pocit bolesti a smutku, trochu tres tela. Mam pocit jakoby ten smich chtel neco schovat, neco co boli a nechce byt ukazano. Ty jako psycholozka urcite vis o co jde :), rada bych to pojmenovala, rada bych vedela, co se to ve me skryva. Moc dekuji :)

  13. Disciplína napsal:

    Ahoj Luci,

    Mám prosbu, chtěla bych tě poprosit o radu, jak krok po kroku budovat silnou vůli, disciplínu Často s nadšením začnu, ale mám problém vytrvat a dělat věci pravidelně a krok po kroku. Což mi brání plnit si sny. Doporučila bys nějakou knihu, techniku, jak se sebou pracovat?

  14. Bára napsal:

    Ahoj Luci,

    prosím tě o radu, jak budovat silnou vůli, disciplínu? jít dlouhodobě do akce a zůstat.
    Často něco začnu, ale nevytrvám, hodně me to sráží sebevědomí a vlastně si neplním sny. Zůstává často u nápadů. Díky.Barča

  15. Gabča napsal:

    Ahoj Luci, v souvislosti se současnou situací (koronavir) se vnitřně peru s hranicemi mezi tím na co mám vliv a na co ne. Ráda bych ochránila všechny mé blízké od případné nákazy (případně horším následkům) a vede mě to k tomu být ideálně zcela izolovaná. Navíc jsem těhotná a vím, že bych měla chránit mimčo. Zároveň však vnitřně cítím velkou touhu vést „normální“ život, scházet se s rodinou, kamarády a chodit venku bez roušky a žít tak nějak jak jsem byla dosud zvyklá. Jak najít tu správnou rovnováhu mezi izolací a stýkáním se s lidmi, která pro mě bude nejlepší? Asi je vhodné následovat svůj vnitřní pocit, ale pocity mám velmi smíšené a nejsou pro mě v tuto chvíli nejlepším kompasem..

    Děkuji moc za odpověď.

    Gabča

  16. Edita napsal:

    Dobrý den,
    zajímalo by mně, jak překonat strach z bakterií a z toho, že někde něco chytnu – např.z použití veřejného wc, z toho vykoupat se v bazénu a vlastně i z toho obléci si opakovaně plavky, když se nedají žehlit, atd….když mám kvůli celiakii špatnou imunitu a letité urologické a gynekologické záněty, takže se může zdát, že mé obavy jsou oprávněné? Nedávno mi byla diagnostikována anankastická porucha osobnosti, což je obsedantně kompulsivní porucha, perfekcionismus,..Mám i neurastenii a tak se mi všechno, co prožívám odráží na těle v podobě různých zdravotních potíží..Hlavně mě trápí ty uro-gyn.záněty. Ty mám už 12 let, ale po diagnostikování té celiakie a taky laktózové intolerance před 3 lety, a po nasazení bezlepkové a bezlaktózové diety se mi spousta zdravotních potíží buď vyřešila, nebo aspoň zmírnila až na ty záněty. Ty se ze začátku sice zlepšily, jenže před necelým rokem a půl se mi vrátily v takové intenzitě, jako do té doby ještě nikdy ne a to tak, že mám oba ty záněty celou tu dobu (tzn.skoro rok a půl) v kuse. Brala jsem během té doby 12x antibiotika, a ty poslední nitrožilně v nemocnici, protože ani jedny ty antibiotika nezabraly a výsledek po těch posledních je už sice jen jedna bakterie, ale prý zřejmě chronicky, takže mi další antibiotika nedali.. A tak zkouším různé bylinné tinktury, díky kterým jsem teď po mnoha měsících prožila týden bez potíží i přes bakteriální nález, který mám. A teď ode dneška opět cítím pálení..Je to nepříjemné a trápí mně to i kvůli tomu, že mé potíže téměř znemožňují intimní život s manželem.. Předminulý rok na podzim, asi týden poté, co se mi v takovéto míře vrátily ty záněty, manžel konečně po 13 letech (v té době) manželství souhlasil s tím, že se začneme snažit o miminko.. O to je to pro mě těžší – splnění mé touhy bylo tak blízko..
    E.

  17. Ranní zvládáná strachu a úzkosti ze školy napsal:

    Dobrý den,
    ráda bych se zeptala, jak pracovat s téměř 13 letou dcerou, která nastoupila na jazykovou školu a občas má velký strach z nějakého nového předmětu..úplně se zasekne a nechce vstát do školy nebo její odchod provází velká úzkost, která přechází do boje se mnou. Neumí dávat emoce moc najevo, je spíše introvert, ani moc nepláče, spíše vše převádí do boje a velkého vzteku. Je to vyčerpávající pro obě. Ráda bych více porozumněla tomu, co se v ní děje, abych jí mohla pomoci tyto situace zvádat i do budoucna. A aby se sama naučila pracovat s těmito emocemi.
    Děkuji. Irena.

  18. Strach vlivem blízkých osob napsal:

    Zdravím Luci,
    ráda bych se Vás zeptala, jak vyzrát na strach, jenž je důsledkem činů jiných lidí? Například v partnerském vztahu – partner má určité povinnosti i mimo domov a není to oproti mně žádný plánovač, takže každý den jsem ve strachu, úzkosti a nejistotě, co přijde a nijak to neovlivním (sféra zájmu), ale je to každodenní boj. Děkuji moc, B.

    • Lucie napsal:

      Ahoj B., můžeš říct víc o partnerově neplánování? Jaké to má dopady na tebe tvůj život? Na tvůj pocit bezpečí, hojnosti a jak to ovlivňuje váš vztah?

      • Strach vlivem blízkých osob napsal:

        Má rodinu z předchozího vztahu a vše se odvíjí od potřeb dětí, takže se na nic nemohu spolehnout. Pokud si začnu dělat vyloženě své, už se neuvidíme vůbec. Rozejít se nechci, ale pak to vypadá, že se každý den strachuji co zase přijde a zda spolu vůbec budeme…

  19. Jak poznat, co jsem ještě já a co už je strach a zranění? napsal:

    Dobrý večer Lucie,

    již několik let na sobě pracuji a snažím se vyléčit mnohočetná zranění z dětství, která se projevují například jako nízké sebevědomí, problémy se sebepřijetím, úzkosti, nedůvěra k lidem, nejrůznější strachy atd. Již rozumím tomu, že v případě zranění za nás jedná program, který jsme si za ta léta vytvořili, a mnohé z nich jsem již dokázala identifikovat a zranění léčím. Stále jich ale velké množství zbývá. Aktuálně řeším krizi dlouhodobého vztahu a mám strach z toho, že jednám na základě programu, který jsem ještě neodhalila. Moje pocity (například jestli ve vztahu zůstat či ne) se ohromně mění a mám v sobě velký zmatek. Ráda bych se tedy zeptala jak poznat, co jsem ještě opravdu já a co už mi diktuje strach a zranění? Děkuji za vaši odpověď.

  20. Ukradená chvilka pro sebe napsal:

    Dobrý večer, Lucie,
    chtěla bych se zeptat, jakým způsobem jste si sama pro sebe vyřešila čas, který věnujete jen sobě, když Vám někdo pohlídá dcerku. Otázkou vyřešila, mám na mysli, jak jste se cítila vnitřně, když jste čas, který jste byla zvyklá věnovat výhradně jí, si najednou „ukradla“ pro sebe. Jsem také maminka malého dítěte a těch mých 20-30 min volna je rozpačitých. Cítím rozporuplné pocity osobní spokojenosti, že mám čas na činnost, která mě naplňuje, ale má to své ALE. Když se k dceři pak vrátím, dostanu zpětnou vazbu, že pořád chodila sem a tam a volala máma. V ten moment dostanu facku a jsem smutná a cítím vinu. Bojovala jste s tím také, případně máte pro mě nějaké tip, jak se s tím vyrovnat nebo jak to dceři vysvětlit?

    Děkuji, Míša.

  21. Život napsal:

    Myslím, že mám stejný problém a jsem perfekcionalistka. Nikdy jsem si to neuvědomovala, až teď s Vámi. Sice jsem nestihla ještě celý program o strachu….. Také se snažím vyjít vstříc, být milá, ochotná, rychlá, ale už mě to dostalo na kolena a najednou šlo polevit. Pro mě je asi nejdůležitější, jak zvládnout běžné věci v životě – péče o domácnost, rodina, práce…a přitom mít ještě čas na sebe. To mě dostává do velkého stresu a nepohody. Strach, abych to stihla, tak jak si naplánuji. Dále je tu i strach z nemocí, ale asi si teď uvědomuji, že tento strach mi měl ukázat, že si mám začít život konečně užívat. :-)

    • Lucie napsal:

      Ahoj, dobrý den, na co se chcete zeptat? díky, Lucie

      • Zuzana napsal:

        Jak zvládnout každodenní běžné věci – péče o domácnost, rodina, práce bez stresu, nervozity? Hodně mi pomáhají meditace. Teď jsme doma, tak to celkem jde, ale mám strach až se všechno zase zaběhne do normálních kolejí, práce, domácnost, škola, kroužky, že toho zase bude moc a že to zase nebudu zvládat v klidu…..

  22. Strach se odevzdat napsal:

    Dobrý den Lucie, moje téma je strach odevzdat se v partnerství. Je mi 42, mám 1 syna, jsem svobodná, a žiji s partnerem. Potkala jsem v životě skvělé muže, ale vždy zůstal strach zcela se oddat, strach o sebe, strach, že nedostanu tolik prostoru co potřebuji apod., v zásadě tím partnerství pak brzdím a rozpadá se. Takové to „věčně na útěku“, toužím po blízkosti, rodině, intimitě, jsem schopná dávat, ale jsem dost lekavá :). Pracuju s tím snad 1/2 života, kus problému si nesu z náročného dětství, kde fungoval despotický otec, kde neexistovaly moje potřeby a soukromí, v zásadě bylo potřeba jen přežít, než se člověk postaví na vlastní nohy. Což se mi povedlo. Jsem veselá, sportovní, vše zvládnu, velký tramp, vodák, horal, o vše se postarám, ale… v partnerství jsem vystrašená, pochybuju. Překvapivě situace s věkem spíše graduje, potřeba nalézt vnitřní klid a prohlédnout místo, kde jsem vůči sobě zcela slepá a zbytečně se bráním. Děkuji, Hedvika

  23. Pocit samoty napsal:

    Dobrý den, zajímala by mě Vaše odpověď. Doslovně od mateřské školky cítím velký pocit samoty. Ve třech letech mi zemřel tragicky otec a od té doby mám stále rostoucí pocit, že musím všechno zvládnout sama. Při hlubším zkoumání jsem zjistila, že se mi ,,zakódovalo´´´“, že jestli budu mít někoho ráda, tak umře a to mám hlavně u sebe. Není to tak, že toužím pořád být sama, jsem až hodně společenský typ, ale už mě opravdu nebaví být na všechno stále sama, všude cestovat sama a nemít nikoho s kým cokoli sdílet a to nemluvím pouze o partnerovi, ale obecně. Naučila jsem se být tak soběstačná, že nepřirozeně vytvářím situace, aby mi někdo s něčím mohl pomoci, ale ve stylu oběti a chudinky. Samotnou mě to spíše vyčerpává a nebaví. Těším se na Vaši odpověď. :-) Krásný den.

  24. Strach z jidla napsal:

    Ahoj Luci, rada bych se zeptala, Jak pracovat se strachem z jidla, ktery jsem si vypestovala…casto mi byvalo po jidle spatne, palila me zaha, bylo mi na zvraceni, byla jsem nafouknuta, nekdy i prujem. Poslednich deset let hodne intenzivne. Zjistila jsem, ze je to zrejme projev me uzkosti. Citim se lepe, ale porad se to objevuje, zejmena v noci. Vzdy me to celkem vykoleji. Dekuji

    • Lucie napsal:

      Zapomnela jsem se podepsat…Lucie P. Na podzimnim seminari o Sebelasce jsi mi pujcovala CBD strastrach olej:-)

  25. Strach z chyby, ze selhání napsal:

    Zdravím a ráda bych se zeptala, jak pracovat se strachem ze selhání. Když se mi něco nepovede (i banalita), úplně mě paralyzuje strach, že se to bude opakovat… a to často vede k tomu, že ztratím odvahu / chuť danou činnost / akci zopakovat. Původ asi v dětství, tuším, v přehnaném kritizování a dlouhotrvajícím až paralyzujícím strachu cokoliv udělat a nedejbože to udělat blbě! Tak nakonec neudělám nic (a to je někdy samo o sobě smpatná volba).
    Dá se s tím nějak efektivně pracovat?
    Žel začínám pozorovat totéž (strach z chyb) u dcery (6) a chci nám oběma od toho pomoct.
    Děkuju.

  26. Lucia napsal:

    Ahoj Luci,

    cítim sa ako na hojdačke. Na jednej strane som vďačná za toto obdobie pokoja, ticha a vnímam to ako požehnanie, ale na druhej sa ma zmocňujú obavy, čo bude. Pretože som na rázcestí a bojím sa rozhodnutia…, pred dvoma mesiacmi sa, po dlhých mesiacoch rozporov a vzájomného hľadania cesty k sebe, manžel odsťahoval z našej spálne do samostatnej časti domu. Kvôli dcérke 5,5 som to nehrotila a tvárila sa, že je to ok, tak to aj vzala a spáva ra pri ňom a raz pri mne. Prvý mesiac to boli večery a noci plné plaču, meditácií a snahy o pochopenie celej situácie. Potom prišiel jeden hlboký rozhovor, kedy som začala cítiť súcit a lásku k nemu ako k bytosti a ešte v ten večer začali všetky tie opatrenia kvôli Corone.
    Čiže už mesiac bývame každý vo svojom, cez deň jedávame spolu a na záhrade a vlastne od seba nič neočakávame a netlačíme – ale toto je fakt ťažké… povedali sme, že žijeme prítomnosťou a keď sa situácie okolo karantény vyvinie, potom sa k tomu postavíme. Moje neistoty a strachy si najviac odnáša dcérka, keď sa k nej správam ako sestra a nie ako láskavá mama. Kde nájsť tú vnútornú silu a dôveru oprieť sa o svoje vnútorné odpovede. A ako sa mať viac rada, lebo po Tvojom druhom video o prívetivosti mi došlo veľa vecí. Niekedy je moje srdce ako z kameňa a pritom krváca… Ďakujem za Tvoj vhľad.

    • Ďakujem zo srdca napsal:

      Ahoj Luci,
      zo srdca ďakujem za Tvoju odpoveď. Keď nabehlo 3.video,akurat som navažala hlinu ma záhrade,tak som si pustila do sluchadla a super sa mi pracovalo. Neviem,co sa stalo,ale video mi preskocilo a Ty si uz dávala odpoveď pre mňa o kamarátke o vyplakani,ale to som nevedela,ze patri mne a zrazu si hovorim – to by som mala urobit aj ja. :-) A az ked si potom spomenula dcérku a manžela,došlo mi,ze hovoris mne… a potom to uz išlo… smutok, plac …skoro som nestihla Tvoju meditáciou. Ale vdaka nej som potom s láskou a vyčerpanim zaspala. ĎAKUJEM
      Lucia

  27. Iveta napsal:

    Luci, já mám problém s hranicemi. Vypadá to, že buď ne říct neumím, nebo ho řeknu, ale jako bych ho neřekla, ostatní jednají, tak, jak chtějí oni. A když je těch událostí víc, padám do deprese, smutku, což je moje past. Svého smutku se totiž bojím a nevím, jak v něm být. Je to tak nepříjemné, že z toho utíkám. Už to i vidím a vnímám, ale stejně uteču – k filmu, k chatu, k telefonátu, klidně i ven, jenže nedá se mu utéct. Anebo se i zaberu do tvořivé práce, ale jako bych v tom čase smutku neznala míru, tak to třeba přeženu a unavím se tak, že už mě zas nic nebaví a nic se mi nechce, takže padám opět do stejného pocitu. Mám pocit, že když negativní události přesáhnou určitou mez – je více smutku, jsem mimo disciplínu, nezvládnu říct svému okolí ne a udržet si své hranice – tak padám do ještě většího smutku, pak pocitů viny a do sebedestrukce. A pak už jsem mimo všechno. I sebe.
    Kde je kořen? Kde to zachytit, co s tím, aby se to nerozjelo do té sebedestrukce.

    (Možná bych mohla ještě říct, že žiju sama, nemám děti, rodiče v jiném městě, rozešla jsem se s milencem, po kterém je mi smutno a mám chuť se vracet. Do toho by mě rád měl jako milenku můj bývalý přítel. Jenže já už nechci být ničí milenka, toužím po smysluplném vztahu. A když jsem sama doma, občas na mě smutek přijde, ale zvládám to. Ale jakmile se dostanu mezi lidi, k rodičům, nebo se vidím s těmi bývalými muži a je ve mně jen troška smutku, tak se to po návratu domů rozjede a ne vždy se mi to podaří ukočírovat.)

    Díky moc, Iveta

  28. Lucie Kolaříková napsal:

    Dotaz:
    Dobrý večer Luci, chtěla bych se zeoptat: před situací s koronavirem jsem se krok po kroku odpoutávala od manipulátora a připravovala se k odchodu od něj (pracuji zapomocí Kamily Bendové). I tenkrát jsem se necítila jistá ve třech zdrojích (práce, zdraví, podpora-rodina a blízcí) , ale teď je to ještě více nejisté: práce (mám jen DPČ a teprve zjistím, zda budu mít úvazek dál), zdraví (mám chornické zdravotní potíže a ke všemu patřím do skupiny ohrožené Koronavirem jako asmtatik) a moji blízcí (mám je 200 km daleko a i tak nemůžu zůstat u rodičů ). Jak se dokázat v tomto silně strestovém (Venku) a maniupulativním prostředí (doma) nabrat dostatečně sil na to odejít? Resp. jak přestat být paralyzována strachem těch nejistot a konečně se rozhodnout, co vyřešit prvně (práce, vztah) a začít to konečně řešit? Děkuji! Z.

    • Strach napsal:

      Dobrý vecer Lucko, minuly tyden jsem zacala pracovat na vašem semináři práce sd strachem a měla jsem vubec problem při prvni audio ahravce vizualizovat si strach. Myslíte si, ze kdyz to budu zkoušet casteji, podaří se mi to? Diky a tesim se za chvili. Soňa

  29. Zdeňka napsal:

    Milá Luci, díky za vysvětlení poháněčů. Pozoruji je u sebe, mám radost z uvědomění, chápu, že přetrénování je postupné. Přesto mi nějak dělá dobře být důkladná, přijde mi, že v budoucnu by mě mohlo mrzet, že jsem něco odbyla. Jakoby vztažným bodem bylo nedostat se do problémů. Jenže tím zároveň i zůstávám na místě a pořád řeším operativu. Napadá mě dát si čas na rozhodování, co je důležité a tím se uklidnit. Napadá tě, co by ještě mohlo pomoci?
    Další věc je s covidem. Od začátku nouzového stavu cítím ztrátu opory venku. Víc mi to umožňuje, vlastně se musím zabývat sebou. Dřív by mě nenapadlo řešit strach. Jak vysvětluješ, že jde o uklidnění, dává mi to smysl. Přesto když opakovaně nedokážu dohlídnout souvislosti, i když neříkám, že bych měla, přesto bych nějak chtěla, aby mi to dávalo smysl a mohla jsem se uklidnit. Asi pomůže přestat po sobě chtít nemožné, nechat to působit, díky ušetřené energii se víc spojit se sebou… Nebo ještě něco jiného?

  30. Linda napsal:

    Slyšíme, vidíme

  31. Iveta napsal:

    Jdete slyšet skvěle ;-)

  32. Lucie Kolaříková napsal:

    Ahoj a dobrý den, vysílání se ukončilo. Nevím, jestli jsem překročila nějaký časový limit (spíš ne, vysílala jsem už víckrát webináře na míru 4 a více hodin), nebo spadla síť. A nebo to teď prostě stačilo :).
    Doufám, že se vysílání uloží.
    Zbytek otázek bych odpověděla zítra dopoledne.
    Tak mějte krásnou noc.
    Lucie

    • Strach byt v kancelari s kolegou napsal:

      Dobry den
      rada bych se Vas zeptala co s pocitem, ktery citim v pritomnosti kolegy v kancelari? (Uzkost,tlak,kontrola,neuvolnenost….).Nove sedime 2 v kancelari, predtim sem tam byla chvili sama a naprosta pecka. Je to pocit vnitrniho napeti, neuvolneni, kontrola. Je to neco jako, ze uz si tam nemuzu delat co chci mi jede na pozadi, ze se nemuzu uvolnit a byt takova jaka sem jako kdybych se mela hlidat,kontrolovat….Predtim jsem si tam kdyz byla moznost cvicila, poslouchala hudbu, rozhovory a ted musim ci bych mela brat ohled… .
      Moc dekuji za odpoved na moji otazku. Hezky vecer. L.

  33. Iveta napsal:

    Díky za zprávu, Luci, vysílání je uloženo a je přístupné. Končí cca po 2 hodinách 20 minutách. Tedy zítra. Dobrou noc :-)

    • Iveta napsal:

      ….a je to vtipné, skončilo to po informaci, že když jsou babi, mami a Oli pohromadě, tak je svět v pořádku. Asi už Oli tiše volá :)))

  34. přerušení vysílání napsal:

    Lucko, 2:20:48 se to kouslo, dá se přes komentáře napsat, jestli to jede dál nebo je to větší porucha? Držím palce! Hedvika

    • Lucie Kolaříková napsal:

      Ano, to jsem hned udělala, viz komentář výše. Nevím, jestli se ty odpovědi nezobrazují se zpožděním, ale je to první komentář pod vašimi otázkami.

  35. Lucia Langová napsal:

    Luci, bolo to skvelé,aj keď ešte nepadla moja odpoveď. Tých odpovedí pre mňa som si nasla uz v tejto časti veľa. Ďakujem :-)

  36. Strach z mužství a hezkých věcí napsal:

    Dobrý den, včerejší vysílání bylo prima a dotklo se i několika mých témat.
    Mohl bych přeci jen požádat pomoc/nasměrování?
    Omáčka:
    Od dětství (nyní 33) mám problém/strach přijmout se jako osobu mužského pohlaví a dopřát si hezké věci/myšlenky. Doba i ve škole jsem byl vychováván, že jako muž umím jen ničit, nejsem schopen hezkých citů, nezasloužím si nic hezkého a mým jediným východiskem/smyslem života, je sloužit ženě a potlačit své potřeby. Takto to u nás funguje minimálně 3 generace zpět.
    Teprve nedávno se mi podařilo překonat nutkání se za tyto věci trestat a dát si ještě navrch za vyučenou.

    dotaz: Mohla by jste mne, prosím, pomoci nasměrovat, jak lze pracovat se strachem z mužského pohlaví (tedy i sebe), vlastního hlasu, být viděn/slyšen a mít/dopřát si něco hezkého? Společné téma vidím v sebevědomí napadrť. Při nutnosti udělat rozhodnutí, se mi vrátí a ochromí mne dřívější bolest a strach – zamrznu a jsem silou tlačen do země.

    PS: Jsem si vědom, že tento formát nemusí být pro můj dotaz zrovna ideální a píši již pozdě. Ocením však alespoň pomoc při rozhledu a možnostech.

    Vaše včerejší hravost/energie a dotazy ostatních, mi dodaly odvahy se ozvat a věci pojmenovat.

    Děkuji. S úctou, David

    • Lucie napsal:

      Davide, já vidím řešení v tom, že se v tomto tématu obrátíte právě na zástupce můžského pohlaví.
      Moji známí, kamarádi vedou projekt Cesta pravého muže a je to moc milý formát, laskaví průvodci, chlapi s velkým srdcem a zároveň jsou to pořádní chlapi. To je určitě dobrá cesta.
      Resp. na léčení vnitřního dítěte (živý seminář, který povedu zase na podzim, když tomu bude doba nakloněna) mnozí muži své mužství posilují díky osvobozování vnitřního dítěte.

  37. Lucie Kolaříková napsal:

    Přátelé,
    internet je přetížený, takže druhé vysílání se taky přerušilo. Teď se načítá na you tube.
    Hned jsem pokačovala přes jinou aplikaci a vzniklo tak třetí vysílání. Teď jsem skončila a video se zpracovává a do dnešního večera ho tu budete mít taky.
    Ať vám odpovědi co nejvíc slouží. To byla dorbodružství :)).
    Lucie

  38. Petra N. napsal:

    Luci, dobrý den, uvědomila jsem si jeden můj zautomatizovaný program směrem ke svému synovi, popsala bych jej takto: neděláš co chci, štve mě to, vře to ve mě a mám vztek, tak si dělej co chceš, nebaví mě kohokoli o čemkoli přesvědčovat. Samozřejmě tento přístup je škodlivý, protože chci pro syna to nejlepší, jen mě v některých situacích opravdu vytáčí a neumím si s tím poradit, fyzicky ho samozřejmě netrestám, jen mě nebaví ho přesvědčovat, ať dělá to, co potřebuji, aby dělal, tak ho někdy nechám pokračovat v tom, co chce dělat on (i když mi to vadí). Jak tento svůj zautomatizovaný program změnit a nenechat se vytočit tím, že mě neposlouchá? Děkuji.

  39. Štěstí napsal:

    Ahoj Lucko, minulý rok mi začaly úzkostné stavy a párkrát jsem zažila i panické ataky. Pět měsíců chodím na terapii a po malých krůčcích se to zlepšuje. Několikrát se mi ale už stalo, že když mám nějaký pěkný zážitek, kdy jsem opravdu šťastná, další den se mi úzkosti a negativní myšlenky dost zhorší (mám to hodně spojené s myšlenkami na zdraví a psychosomatickými projevy, už před koronavirovou situací). Jako bych si vyčítala, že jsem si dovolila být šťastná. Máš nějaký tip, jak s tímto pracovat?

  40. strach prožívat emoce, prosadit se, prožívání života napsal:

    Dobrý den, prosím o radu,jak se naučit lépe prožívat své emoce, uvolnit se. Na masáži mi bylo řečeno, že mám své tělo, jako „krunýř“.( Mám 55 let a v obličeji skoro žádná vráska – jsem hodně dne v napětí) Když jde o mne, dělá mi problém se prosadit a dopřát si plně prožít radost ze života. Váš program přijímám svůj strach – je pro mne blahodárný, chce to svůj čas.
    Začala jsem na sobě vidět výsledky, ale poslední 2 měsíce byly pro mne náročné. S Vaší pomocí začínám svůj život daleko lépe zvládat.
    Děkuji moc
    Lenka

  41. strach být sama sebou napsal:

    42 let, 2 děti, 15 let manželství (nyní v procesu rozvolňování, nejspíše směřující k rozchodu)
    Mám strach být sama sebou (začínám objevovat, co jsem to vlastně potlačila). V dětství pro mě nikdo nebyl, hodná holka, pocit samoty mezi lidmi. Otec byl přísný a autoritativní, spousta pravidel na vše možné. Neplánované díte, matka řešila potrat, ale to jsem zjistila až nyní. Mám ještě mladšího bratra, cítila jsem se v jeho stínu. Mám strach ze selhání a odmítnutí. Mé vnitřní dítě pláče, chtělo by milovat, ale moc se bojí. Má zkušenost, že ti co říkají, že milují, nejvíc ubližují.
    Jak se zbavit pocitu viny, když udělám něco podle sebe a vím, že okolí by na to mělo jiný názor? Z manželství chci odejít já kvůli pocitu svobody a také cítím velkou unavu a že už prostě v zajetých kolejích nemůžu dál.
    Děkuju.

  42. Už nechci strach, že zůstanu sama napsal:

    Dobrý den Lucie, na začátku chci říct, že se krásně smějete. A teď k otázce. Dlouhodobě cítím strach, že budu sama. Není to obava, že se mi rozpadne aktuálně vztah, s tím to nesouvisí, ale je to pocit, že o blízkého člověka přijdu. Teď se mi to zobrazilo na situaci, kdy manžel se se synem nevracel dlouho z procházky a já měla strach, že se mu něco stalo, když nepřijel a nereagoval, nakonec jsem je našla oba v pořádku a ukázalo se, že mobil vypadal normálně na pohled, ale nefungoval a byl nedostupný, takže vše dopadlo dobře. Ale byl to příklad situace, která se mi odehrává v obavách v hlavě, něco se mu někde stane, nevrátí se ze služební cesty a já budu sama. Už jsem pracovala s tím, že bych situace nějak zvládla, musela zvládnout, zhroutila se, ale pak musela fungovat, bylo by mi smutno, snažila jsem se to posunout, abych tyhle obavy neměla, tím že se podívám, co je za nimi. Taky v rámci čištění a komunikace s předky jsem se potkala se svou prababičkou, které zemřel manžel na infarkt či v souvislosti s cukrovkou, to se přesně neví, každopádně kolem konce války zůstala sama na statku s dvěma dětmi. V komunikaci s ní jsem řešila něco jiného, ale pak mě napadlo a pojala jsem pocit, jestli to není transgenerační přenos, že možná tahle obava není vůbec moje, ale pořád je se mnou a já už se nechci bát při odjezdu manžela do práce. Samozřejmě kdykoliv se může něco stát, to si uvědomuji, ale už nechci žít s těmito obavami. Chci věřit, že se v pořádku vrátí každý večer domů. Děkuji za nápad, jak s tím pracovat dál. Jana

  43. Úzkost z cizích hádek napsal:

    Ahoj Lucko,
    otázka zní, jak nevnímat rozhovory a hádky kolem sebe, když nemám možnost z místa odejít a utéct před tím, co vůbec poslouchat nechci. Jedná se nejčastěji o hádky mých rodičů, kdy čas od času ulítne prosté slovo, výčitky, zvýšený hlas apod. Jsou to věci, které se mě netýkají, ale jsou to stále moji rodiče a nedokážu to přehlížet. Oni za 5 minut o ničem neví, baví se normálně, jsou takoví splachovací. Já mám ale žaludek sevřený jako na vodě, pocit na zvracení a cítím velkou úzkost a nebezpečí, že se musím sama sebe nějak chránit. Bojím se něco říct, protože i s dcerou nemáme kam jít. Je to teď naše rodina, jinak velmi milující a skvělá, až na tenhle „drobný“ detail. Nemůžu přece organizovat druhým život, ale zároveň se tím chci přestat trápit a zabývat. Jak z toho ven a případně kterou z Tvých meditací bys mi k tomu doporučila.

    Mockrát děkuji za odpověď. Míša

  44. sona.borisova@gmail.com napsal:

    Ahoj Lucka,
    viem, že otázka strachu zo smrti tu už padla viackrát. Ale ja tento strach mám už od detstva, dokonca možno aj skôr. Mám 27 rokov a celý život sa trápim tým, že čo ak sa stane niečo mojej rodine. Mám neskutočný strach o nich a cítim ako ma to hrozne sťahuje. Najviac sa bojím, že ak si dovolím pustiť svoj strach, tak o nich prídem. Myslím, že sa to trochu zlepšilo, lebo som si začala uvedomovať, že je to len strach, ktorý ma ovláda. Mala som možnosť podstúpiť regresnú terapiu, tento strach som zrejme prevzala od mojej mamy, keď ma čakala. Vtedy som pocítila krásny pocit prijatia, ale týmto to pravdepodobne len začalo. Môj strach naďalej trvá a vnímam ako ma to volá. V sobotu nám kolegyňa napísala, že jej zomrel priateľ. Samozrejme, že takéto správy človeka zarmútia, vždy mi to prišlo ľúto a cítila som úzkosť v srdci, no dnes to prežívam oveľa intenzívnejšie. A mám oveľa väčší strach o moju rodinu. Možno je to spôsobené situáciou ohľadom vírusu, tým, že som teraz sama. Takisto som si púšťala tvoju meditáciu Pouštím se a možno sa niečo začína diať. Vieš mi prosím poradiť, čo robiť s týmito pocitmi, aby som necítila takú úzkosť a mohla sa oslobodiť žiť kľudnejší život? Ďakujem za odpoveď :)

  45. Změna osobnosti při PMS napsal:

    Dobrý den, chtěla bych se zeptat na změnu chování při PMS. Cca 10-7 dnů před menstruací mívám šílené výkyvy chování. Zhoršilo se to po porodu tj 14 měsíců. Jsem hodně výbušná, agresivní, mám noční můry, děsy. Ty nálady přicházejí nečekaně a já si uvědomuji, jak se měním, ale nejde to ovládat. Mám velký strach, abych v tom stavu neublížila dítěti nebo sobě.
    Hodně pracuji se strachem ve Vašem programu, medituji, pracuji s energiemi Reiki, cvičím Cchi-kung, pracuji s hněvem, vnitřním dítětem, EFT, NLP… Ale během těchto dnů jakoby nic nefungovalo, jako kdyby ze mě vyrážela nějaká moje temná část, kterou neumím poznat…děsí mě to. Zkoušela jsem homeopatika, Bachovky… Ale tyto dny mi vše blokují. V tu chvíli jsem schopná řvát, mlátit kolem sebe, nenávidím všechno a všechny, cítím odpor, nechuť …nejsou to celé dny.. Jen chvíle, výbuchy.
    Setkala jste se s tím někdy? Co by mi mohlo pomoci to srovnat? Dřív jsem během pms bývala plačtivá a vztahovačná, ale nic tak krutého.
    Budu vděčná za každou radu.
    Děkuji za celou Vaší práci! Je v mém životě velkým přínosem. :)
    Markéta

  46. Strach ze strachu a stresu z důvodu onemocnění. napsal:

    Lucinko, ráda bych se poradila a poprosila o radu.
    Od dětství vím, že jsem úzkostlivá, rychle se dostávám do stresu z různých okolností, do strachu a z toho plynoucího vnitřního napětí po těle. Toho strachu, stresu se právě bojím proto, že je již známou skutečností, že právě ze strachu, stresu a vnitřního napětí pochází převážná většina těžkých nemocí. A já mám právě strach z nemocí. Zemřela mi maminka, táta, babička na rakovinu. Konkrétně u maminky vím, že její život byl plný stresu, smutku, napětí, nespavosti, kterou i já tolik trpím.
    Tolik vím, že právě vnitřní klid a pohoda posilují kvalitní spátek, imunitní systém, který je základem pro dobré zdraví. Moje tělo se dostává do vnitřního presu, tlaku, stresu jednak z negativních podnětů, ale i kladných emočních prožitků no a já se právě obávám toho vnitřního nepříjemného pocitu v těle, který tak často chronicky mívám během dne.
    Prosím bylo by možné poradit, jak se naučit pracovat se sebou, abych se tak úzkostlivě nebála toho, že když mám stres, strach a napětí v těle nedostanu těžkou vážnou nemoc? Já totiž obviňuju sama sebe, že si to dělám sama. Je to začarovaný kruh, kdy kdykoliv mám to vnitřní napětí v těle, tak jsem z toho velice smutná, zlobím se na sebe, že jsem to zase nezvládla, že si sama ubližuju, rozjede se myšlenkový kolotoč sebeobviňování a vnitřního smutku ze sebe.
    Mnohokrát děkuji a jsem vděčná, že mám možnost se takto zeptat.

  47. Iveta napsal:

    Jak reagovat na bolest druhého člověka, který ji vůči nám vyjadřuje jako kritiku nás samých, hodnocením, posuzováním, křikem a agresivitou – bez možnosti diskuze? S tím, že ale potřebujeme vyřešit situaci, která je pro jednoho či oba problém.

    Jdu ke konkrétní situaci. V nájemním domě, kde bydlím v přízemí, je často průvan na chodbě a do přízemních bytů jde chlad přes sklepy i chodbu. Průvan vzniká tím, že se větrá skrze balkón v patře celý den. Když jsem zjistila příčinu chladu, šla jsem dveře zavřít, ale vzápětí vyběhla sousedka se svým psem na chodbu a prudce dveře zpátky otevřela. S agresí v hlase mi řekla, že to bude otevřené, že to má povolené od majitelky domu a má to kvůli psa, protože koronavir a nemůže s ním tolik ven. Argument, že je v chodbě domu jako v lednici, je průvan a jde to hodně cítit v přízemí, opáčila, že nebydlím na chodbě, že to otevřené mít bude, ať si víc přitopím a víc nemá, co by mi řekla. U toho s někým telefonovala a celou situaci mu komentovala do telefonu jako neuvěřitelnou troufalost s otázkou, co jí mám na to jako říct? Asi hloupě jsem ji žádala o respekt, že jí taky vyhovím, když něco potřebuje. Ale zabouchla dveře a další dny větrala o život, nezavírala ani vstupní dveře a s několika kilovým psem se v bytě nade mnou proháněli, asi za míčkem. Mám vždycky vztek a dost často mě vyprovokuje, ale můj vztek je jen voda na její mlýn, mám pocit, že ji to vyživuje. Minule jsem řešila hranice a vztek, tady ale vztek nepomáhá. Nicméně potřebuji se s ní domluvit. Přemýšlím jak. A přemýšlím, jak se vzájemně „nepohřbívat“. Dá se to i v této situaci řešit oceněním? Nebo jak vlastně, aby se problém vyřešil a neodcházela jsem bez výsledku? Děkuji

  48. Strach z utrpení a bolesti napsal:

    Ahoj Lucko, chtěla jsem se zeptat, jak pracovat se strachem z utrpení a bolesti (fyzické i psychické). Je jedno, jestli se to týká mé osoby nebo druhých, vždy si to stáhnu na sebe. Tyto strachy jsou se mnou od dětství, od malička jsem velmi citlivá a empatická, ale s věkem, přibývajícími znalostmi a zkušenostmi se zintenzivňují. Mám strach především z utrpení a bolesti, která souvisí se zdravím (s těžkou nemocí nebo se zraněním), přičemž konkrétně smrt už pro mě strašákem není. V životě jsem si zažila několik hodně bolavých situací, ale neřekla bych, že vyloženě traumatizujících. Přesto myšlenky na nějakou těžkou nemoc nebo zranění (nedej Bože přímo setkání s nimi) mě doslova paralyzují. Jak se říká, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Děkuji moc za odpověď a vlastně za oba tvé dárkové webináře :-) Radka

  49. Smutek při setkávání s vnitřním dítětem napsal:

    Dobrý den Lucie,

    Pracuji na sobě už nějakou dobu a snažím se samozřejmě pracovat a setkávat se i s vnitřním dítětem. Ale prakticky pokaždé, když se s ním spojuji, cítím velký smutek a lítost a okamžitě mi začnou téct slzy. Jako kdyby mi bylo líto, čím vším si mé vnitřní dítě muselo a musí procházet, a že už to nevrátím. Podobný smutek také občas cítím, když z pozice dospělé vzpomínám na některé epizody z mého dětství (a to jak pozitivní, tak negativní). Můžete mě prosím navést, čím by to mohlo být? Děkuji za vaši odpověď.

  50. Další krok? napsal:

    Zdravím, už nějakou dobu žiju v paralýze strachu udělat další krok, posunout se někam dál. Točím se v kruhu a pořád na jednom místě. Velmi chci, ale skutek utek. Ikdyž na sobě pracuji, nekonám. Velmi bych chtěla, ale nejspíš mi chybí vůle, odvaha ten krok udělat. Konkrétně: několik posledních let hledám co by mě bavilo, co bych mohla v životě dělat, aby mě to naplňovalo a i živilo. Prošla jsem několika kurzy na toto téma a ušla už značnou část cesty v i osobním rozvoji… A ikdyž pár nápadů mám a dokonce i akčních plánů, tak na druhou stranu chci velmi dítě, založit rodinu se svým partnerem. Už jsem si i zvědomila, že všechny ty kroky odsouvám někam na později, až budu na mateřské, až budu v “klidu” bez všech těch úkolů z momentální práce, která mne nebaví. Až se přestěhujeme. Až až až. Ale dítě zase odsouvám, protože se na to necítím ještě finančně dost silná, neumím si představit ze teď vyžijeme jen z jednoho platu a mateřské… Do toho mě teď napadá můj vzorec, ze chci všechno co nejdřív a teď. Neumím žít v přítomnosti…
    Moje otázka tedy zní. Je v pořádku cítit, že mé první “poslání” je být matkou a až potom dělat co mě baví? Zase ale nechci aby jsme strádali, a já nemohla dát to co chci. Jak ale udělat ten krok, rozhodnout se? Ze semináře už jsem se dozvěděla, ze žádné rozhodnutí není špatné, ale já se nějak nedokážu rozhoupat. Chci všechno a nejlépe hned…
    Děkuji za Váš čas.

  51. Úzkosti napsal:

    Ahoj Luci,
    moc děkuju za všechny tvoje programy, jsou naprosto úžasné a jsi momentálně takovým mým průvodcem :-)
    Cca od 20 let (teď 39) trpím úzkostmi až panikou, že se něco stane, čemu nebudu schopná zabránit. Jakýsi trvalý a stále přítomný pocit nebezpečí, ohrožení. Uvědomuji si, že je to nějaký můj vnitřní program, kterého se mi nedaří pustit. Stojí mě to strašné úsilí a energie mít vše pod kontrolou a dnes už díky tobě vím, že většina z toho ani není v mé zóně vlivu. (Souvisí to pravděpodobně s mým dětstvím, protože rodiče mě vychovávali v duchu – chovej se tak, jak se od tebe očekává – a činili mě zodpovědnou za jejich štěstí tím, že se mi nesmí nic stát, protože to oni by přece nepřežili. Obrovský tlak, co mám a nemám dělat, aby oni mohli být spokojení.)
    Co se týká mě samotné, tak už se mi spoustu z úzkostí daří zvládat – pokud mám prostor být v klidu. Kde se mi to ale vůbec nedaří, jsou moje dvě malé děti (2 a 6 let), kde o klidu nemůže být řeč :-). Oba důsledně testují mé hranice, které mám evidentně nastavené špatně, protože si dost často připadám jako oběť nějaké štvanice. Děti jsou hodně akční a neustále mě a manžela ke všemu potřebují, k tomu mám mámu na invalidním vozíku po mrtvici o kterou se starám a žádné hlídání, takže totální přetlak a spouštěč úzkostí. Když už je toho na mě pak opravdu moc, nastoupí vztek a křik. A přesto, že reálně cítím opravdu přetlak, už v tu chvíli mě mrzí, že křičím. Uvědomuju si, že jejich řádění je jen spouštěč mého strachu. Přesto se cítím dost často úplně bezmocná. Strašně bych chtěla umět proplouvat tím životem v klidu pro sebe i pro své děti.
    Luci prosím o tvoji radu – Jsou ty moje úzkosti o tom, že mám uvnitř to své vnitřní dítě tak vystrašené, že pak reaguju jako to dítě, které se cítí úplně bezmocné a nejisté? Nebo v tom vnímáš něco jiného?
    (při tvé meditaci Setkání s vnitřním dítětem – jsem byla v roli dítěte asi 4letá a když jsem se sama sebe jako dospělá zeptala, jestli mi chce něco říct, tak se na mě jen vrhla, držela se mě pevně a plakala a plakala. Nechala jsem ji plakat dokud to potřebovala a jen jsem tam pro ni byla. Jako vnitřní dítě jsem cítila z toho, že jsem tam pro ni jen byla, beze slov, bez otázek, bez hodnocení, obrovský klid a jistotu. A to, že mě ta dospělá absolutně přijímá, má ve mně důvěru a nemá žádnou potřebu mi říkat, co mám dělat.)
    Luci děkuji moc a krásný večer Lucie

  52. Lenka napsal:

    Dobrý večer , ahoj Lucie..zatím jsem se moc nechytala, myslela jsem, že mám strachy, proto jsem se přihlásila do webináře..ale nic mě nenapadlo a zatím se mě také nic netýkalo. Tak jsem z toho mírně nabroušená :-) a to mi pomohlo asi si uvědomit, že se bojím zeptat, mám strach se zapojit do hovoru, do konverzace, projevit samu sebe (nevím, kdo vlastně teď jsem). Uvědomuji si, že tak uťápnutá jsem po porodech, kdy jsem fakt chtěla rodit a těšila se a podvakrát přišel lékař, řekl stop, jde se na císaře. .od té doby sebevědomí na bodu nula, pak se nic nedaří a od toho se odvíjí spousta věcí (nedokážu nic dotáhnout do konce..ale to už jinde jsme :-) )..Myslím, že základ problému se mi podařilo vystihnout. Moc děkuji. Lenka

    • Lucie Kolaříková napsal:

      Lenko, jaká je tvá zakázka/otázka? Díky Lucie

      • Lenka napsal:

        Aha, tak všimla jsem si otázky te´ď, asi už bude pozdě. Má zakázka je : jak překonat obavy nebo strach se zeptat(třeba v práci na určitý problém)projevit se , povídat o něčem, co jsem prožila, hlavně před více lidmi ? Požádat o pomoc? Děkuji.

  53. Mirka napsal:

    Dobrý večer Lucko, dá se prosím nějakým rozumným způsobem vyrovnat se strachem z provozu na silnicích? Nemám řidičský průkaz, nikdy jsem neměla zájem si ho udělat. Mám strach na silnicích i jako spolujezdec, pri delších cestách tiše trpím, snžím se neznervózňovat manžela. Velice nerada jezdím po silnicích i na kole. Mám prostě strach z předjíždějících aut……..

  54. Fobie napsal:

    Ahoj, zajímalo by mě, jak pracovat s fobiemi. Funguje i na celoživotní silné fobie uvolnění do strachu, nebo je třeba na to jít jinak? Přijde mi, že jich mám hodně a u mírnějších jako by se samy zmírnily kdykoliv, když mám dobré období – věřím si a dokážu se uvolnit. Ale jak jsem na tom hůř, zase se vrací. Máš prosím tip, jak s tímto pracovat? Díky, Hanka

  55. Obhajovani si svych cinu napsal:

    Ahoj Luci, rada bych se zeptala, jak pracovat s pocitem, ze si musim vetsinu veci vybojovat a casto musim sve ciny obhajovat – napriklad pred manzelem, ze potrebuji cas pro sebe a odpocinout si od deti, ze pracuji na zahrade, protoze me to bavi, ze delam detem fotoknihy, protoze chci mit pamatku…dekuji moc, Lucka P. PS:Omlouvam se za pozde napsanou otazku.

  56. Strach z vlastní neschopnosti napsal:

    Ahoj Luci,

    ráda bych se zeptala, jestli může se strachem souviset nízká sebehodnota a nedostatek sebevědomí (momentálně asi paralizující strach ze státnic, otázky jestli bych už neměla mít rodinu a miminko – celkově asi obava z „dospělého života“ :) Logicky nevidím důvod se bát. Myslím, že to bude tak, jak má být a věřím tomu, ale mám velký strach z vlastního selhání v tom všem. Často totiž nedělám nic nebo se přetěžuji a do všeho moc tlačím, těžko hledám balanc. Dá se se strachem zvlastní neschopnosti nějak pracovat? Děkuji za odpověď :)

  57. Lucie G. napsal:

    Ahoj Lucie,
    Už v podstatě od puberty trpím uzkostmi a strachy, občas i panickymi ataky. V dětství mi chyběl pocit bezpečí a jistoty, jsem z rozvedene rodiny. Mám strach hlavně z nemoci,smrti. Vždy když se necítím dobře, nevolnost,tocení hlavy, buseni srdce,dusnost atd. myslím na to nejhorší, ze umru. V té chvíli bych nejraději byla doma, kde se cítím bezpecne. Ale vím, že to není řešení. Furt jakoby utíkam. Utíkam i ze situací kde mi není dobře. Když se treba někdo hádá. Bojím se také zodpovědnosti, ze selzu, mám nízkou sebedůvěru. A v podstatě se cítím často vyčerpána, protože mám silně projevy emoci v těle. A díky tomu se situacím vyhýbám, protože mě pak stresuji zase ty příznaky na těle a bojím se. Řeším to psychoterapie,ale mám pocit, že jsem zamrzla. Nevím za jaký konec to chytit. Snažím se běhat, ale i tam mám někdy strach, že to srdce, které tak převažují nemusí zvládnout. Celkove na sobě pracuji,meditace, joga. Mám hodně načteno, ale dostat to do praxe mi dela problém. Vzdy zacnu, nadsene, ze uz koncim s takovym myslenim a chováním, ale pak prijde zase neco telesneho a zas mam pochyby. Furt me to stahuje zpet. Čím začít? Čeho se chytnou a jak postupovat. Děkuji Lucie

  58. Strach zůstat, strach odejít. napsal:

    Lucie máš prosím nějakou osobní klidně i obecnou radu kdy ve vztazích ještě zůstat a kdy odejít? Snažím se svůj dotaz zjednodušit, protože vystihnu jen část problému.
    Mám problém rozeznat, kdy je to ve vztahu manipulace a nezdravé a kdy naopak ještě zdravý boj o vztah a práci na sobě. Minulý dotaz se týkal mého despotického otce a z toho plynoucích zranění a už nefunkčních vzorců na přežití, které mi zbyly. S mým partnerem máme hodně společného a ve spoustě věcech do sebe zapadáme. Partner ale má některé vlastnosti jako můj otec (oba o tom víme) – je vznětlivý, cholerik – a v té chvíli vulgární a já vím, že i kdybych „TO neměla v rodině“ – je to na mě moc a v rámci pravidel společného soužití za hranicí akceptovatelnosti. Snažíme se o tom mluvit. Partner má názor, že já ho neberu takového jaký je „být cholerik je v pořádku a vyjádřit se prostě sprostě je chlapský atd…“, je ale fakt, že má snahu na sobě pracovat, není mu to jedno. Jenže – když se tenhle výbuch emocí a slov spojí s mým strachem z dětství, kdy otec řval a já se klepala a nebylo moc možností jak to řešit – je to pro mě paralyzující situace. Uvědomuju si, že problém je daleko hlubší, že bohužel vydržím v takovýchto chvílích příliš MOC a neznám úplně hranici, kdy je potřeba to zarazit, sbalit se a jít. Partner v tu chvíli u mě ztrácí důvěru, jasně cítím v těle, že je to špatně. Společné věci jsou mi v tu chvíli jedno. Vím, že při hádce už tam nestojí ta malá holčička, ale velká holka co to má ve svých rukou a může něco udělat – ale neví co, váhá co je pravda, co její strach a co nespravedlnost vůči partnerovi, co může změnit a co ne.
    Pak následuje kolečko „dáme to teda zase dohromady“, ale po nějaké době se to opakuje. Vyčerpávající kolečka. Hlavním motivem partnerova vzteku vůči mně je následně s tím související „strach s ním mít dítě“, protože ani po létech práce to v našem vztahu nevedlo k přirozenému plynutí.
    Děkuji Ti za Tvůj čas péči o dotazy. Omlouvám se, za hodinové zpoždění, psala jsem email, že to díky dlouhé cestě autem a zdržení na cestě nestihnu do osmi.
    Hedvika

  59. Kateřina napsal:

    Dobrý večer Luci, pokládala jsem otázku včera odpoledne, ale není tady. Přitom při přišlo, že čeká na potvrzení :(

  60. Kateřina napsal:

    Respektive jsem ji teď našla, ale je u ní napsáno, že stále čeká na schválení. Tady je kopie: Ahoj Luci, včera jsem měla zážitek, který mě přivedl na otázku. Šla jsem po ulici a z dálky jsem viděla kolegyni z práce,se kterou nevycházím dobře, jak jde naproti. Úplně automaticky bezmyšlenkovitě jsem přešla na druhou stranu, abych se jí vyhnula a dělala jsem, že ji nevidím. Až poté mi došlo, že to byla pěkná blbost. Každopádně, takové situace se v mém životě dějí- vyhýbám se situacím, které jsou pro mě byť jen trochu nepříjemné. Raději udělám co si například šéf přeje místo, abych šla s ním do konfliktu, když s jeho požadavkem mám problém. A pak za jeho zády mluvím s kolegy o tom, jak je hrozný. Myslím, že mi i vadí, když něco/někdo není podle mých představ. Přijde mi, že s věkem se to zlepšuje (je mi 29),ale ráda bych zjistila, kde je zakopaný pes, aby se tyto situace ideálně už neopakovaly, protože se během nich cítím dost divně, jakoby se probudilo nějaké zlé, nepřející JÁ ve mě. Že by naštvané vnitřní dítě? Prosím tedy o radu, jak s těmito situacemi pracovat. Děkuji

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

4 × 1 =

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů