Do roku 2017 s dostatkem klidu a útěchy

Do roku 2017 s dostatkem klidu a útěchy

Před pár dny jsem se začetla do kapitoly z Učebnice sebelásky do části o povzbuzení a útěše. Ve stručnosti se v ní jedná o toto:

Povzbuzování a utěšování sebe jsou dvě protikladné síly, které, když je na sebe použijeme ve správný čas, jsou projevy sebelásky.

Kdy je správný čas? Když vnitřně cítíme, že to jedno nebo druhé právě potřebujeme, udělá nám to dobře, přispěje dlouhodobě k naší vnitřní pohodě.

Než se to naučíme rozeznávat, potřebuje to nějaký čas pozorování, jak se sebou zacházíme a jaký má na nás to zacházení dlouhodobý efekt.

V Učebnici popisuji, že povzbuzení používáme víc než je pro nás dobré a naopak útěchu si dáváme moc málo. Že se potřebujeme utěšovat a zklidňovat mnohem víc! Víc než to děláme. Víc než, si myslíme, že to potřebujeme, víc než to v daný okamžik cítíme.

POVZBUZENÍ

Už od 2011 funguje facebooková stránka, na kterou denně především moje asistentka Petra dává krásné příspěvky. Střídají se tam ty povzbudivé – nakopávací, pozitivní, radostné, s těmi utěšujícími – zklidňující, zpomalující, určené k přijetí nedokonalosti.

Trend, který jsem vypozorovala, je, že povzbuzení je mnohem lépe přijímáno než útěcha.

Důvodů je několik:

1. Povzbuzování, hecování, “nakopávání” (se) známe víc. Už z výchovy, ale také tak jednáme v dospělosti i mezi sebou. Být silný/á a zvládat je prostě dnes třeba.
2. Protože to většina zažila ve vyšší míře, tak necítíme, že potřebujeme útěchu, zastavení, výdech. Naše rozeznávací schopnost vlastních potřeb je letitým drilem zkreslená. Naopak to mají lidé, kteří byli vedeni k tomu, aby se šetřili (příliš útěchy), ti zase necítí, že si občas potřebují dát povzbuzující kopanec – ale těch je, jak se zdá, méně.
3. Neláska k sobě – nedopřejeme si, co potřebujeme, protože na základě různých vnitřních poháněčů a programů se prostě válcujeme dál, i když víme, že nám v tom není kdovíjak.

Vnitřní povzbuzování souvisí s nevědomými příkazy:

“Seber se”

“Musíš být ve formě”

“Buď v pohodě”

“Musíš to zvládnout”

“Neúspěchy, starosti, smutky co nejrychleji pusť, spal, hoď za hlavu!”

“Nebolí tě to, není to tak hrozné”

“Tak si udělej rituál a při něm to spal.”

“Zajdi si na ty konstelace, zajdi si na terapii, to ti přece musí pomoct.”

“Přece ti má být dobře. Už jsi dal/a spoustu peněz za tu sebelásku/výcviky/změnu programů v hlavě/, tak se máš přece už přijímat. A kdo se přijímá, je přece v pohodě, ne?”

“Bolí tě záda? Tak rychle přijď na příčinu, odstraň to a funguj. Frčíme!”

“Už deset let hodinu denně medituji, tak už bych měl být osvícený a necítit vztek.”

Výše popsanými příkazy naznačuji, že se příliš povzbuzují nejen ti “nepolíbení nevzdělanci”, ale i ti, co na sobě tak zvaně “pracují”. Jen se do těch příkazů vpletou nová slova a očekávání, ale co zůstává stále stejné a neměnné, je základní zvolená strategie – nátlak na sebe. Možná je ten nátlak u nás, co na sobě “pracujeme”, dokonce rafinovanější. Metody, které vlastně mohou sloužit k pozvolnému rozpouštění napětí a nátlaku, naopak zneužijeme jako nástroje v jeho prospěch.

Ale zase takový sprituálně – psychologicko – rituálně – ezoterní nátlak dokáže pobavit :) :).

“Koupil/a jsem si nové Taroty, udělal/a jsem si rituál, začal/a jsem čistit svoje tělo, dělám v sobě a svém bytě místo pro nové, odborník na feng shui mi přišel upravit byt, v autě poslouchám motivační nahrávky, byl/a jsem na přednášce o zdravém životním stylu, TO MI MUSÍ POMOCT.”

Povzbuzování zůstává povzbuzováním.

Nátlak je stále nátlak, ať hrubého zrna, nebo ať nabere jakkoli sofistikovanou podobu.

Občas máme do sebe krásný vhled a můžeme si odpovědět na jednoduchou otázku

“TLAČÍM NA SEBE?”

Když nátlak neděláme, bezpečně to poznáme. Poznáme stav bez snahy, bez povzbuzení, v ničem, možná pocit rozplizlosti, nevědění, bez představ a s pozorností více v sobě. Stav opačný tomu, ve kterém se většina lidí obvykle nachází, a který v nás možná vyvolá dojem “ty jo, měl/a bych”.

ÚTĚCHA

Když dáme na facebook status o něčem, co popisuje, že teď a tady jsme v pořádku, že je pro nás dobré vycházet z toho, že už jsme v nejdokonalejší formě, v jaké jen právě dokážeme být, že teď a tady je čas být se sebou spokojení a není třeba chtít něco měnit, ozvou se většinou protihlasy.

“To by člověk usnul na vavřínech.”

“To bych se nudil/a, kdybych neměl/a už co měnit.”

“Takže člověk má radši zkysnout a o nic se nesnažit?”

“To jste tu sebelásku pojala nějak špatně, takhle by se lidstvo nikam nedostalo.”

atd.

Tyto komentáře zase jen vyjadřují, jak moc jsme spojení s akcí a povzbuzováním a jak málo jsme sžití s druhou stranou mince, která, ve stejné míře zohledněná, podporuje celistvost – naši vnitřní i dějů v životě.

Jak málo si dovolujeme svůj život poctivě proložit fázemi typu “útěcha”…

…zahnízdit doma a vysedět vše další jako vejce – dost dlouho

…prolelkovat a probloumat dny – dost dlouho

…odplakat a odsmutnit – nechávat slzy téct, když chtějí a dokud chtějí – dost dlouho

…usnout na vavřínech a vykašlat se na vavříny (Co jsou to vlastně vavříny?) – dost dlouho

…pozvolna odstonat, vykašlat, odchraptět, vypotit, vyležet – dost dlouho

…dovolit si necítění, odříznutí od svých pocitů – na dost dlouho

…nevědět a bez řešení zůstávat v mlze – dost dlouho

…nechápat co se děje teď a co se bude dít dál – dost dlouho

…nechat srdce bolet a dát té bolesti projev – dost dlouho

…zříci se vší soutěže o tom, kdo je víc v pohodě, emočně nad věcí a blíž k osvícení – napořád

…zastavit vnitřní vlak – na dost dlouho

…schoulit se pod peřinu s plyšákem a celý den zírat před sebe – dost dlouho

…nevědět, kdo jsme, proč tu jsme a vykašlat se na své poslání – na dost dlouho

…dívat se na vlny a listy ve větru, nebo na sníh – dost dlouho

….

Sama jsem teď ve fázi klidu a útlumu. Také jemného smutku, únavy, nevědění a smiřování se. Loňský rok mě do tohoto bodu “nula” dovedl. Rozchody, které byly nejen smysluplné pro všechny, ale také lidsky zraňující. Nutnost radikálních změn a hodně práce v průběhu těhotenství. Miminko, největší dárek mého života, který zároveň zamíchal vztahy s blízkými ženami. Ale především s mými vštípenými představami o rodinném životě, kterých jsem se ještě držela (manžel, dům, rodina a happy end).

Mám co vstřebávat, přijímat, pouštět. I když pod tím cítím, jak jsou ty změny a novinky přínosné, úžasné a chtěné všemi deseti. Ale protože je ta radost a těšení zatím pod povrchem a ne na povrchu, tak není čas na jásání a drive, ale na útěchu, konejšení a klid.

To, co jsme s mým skvělým týmem na konci roku pracovně ještě předělali a rozjeli, mi dalo pocit základního bezpečí a pořádku. Díky tomu můžu už 4 týdny být s tím, co ve mně je a být v klidu.

Víte, co nepotřebuji?

Nepotřebuji lítost, plácání po rameni, hledání pozitiv a pojmenovávání, co jsem se tím všechno měla naučit, koučování a akční plány, výhled a prognózu, odhodit špatné pocity a pálit smutky, vyhánění ďábla či ega, panáka, jointa, párty, obnovu šatníku, třídění věcí, společenskou konverzaci, nové zvířátko, nového muže, jakkoli se odreagovat a “sebrat se”.

A co potřebuji?

Odpočinek. Zůstávat u sebe a pocitů, které mám. Vracet se k sobě, když vnější okolnosti odvedou mou pozornost jinam. Chutné jídlo, postel, občas samotu, občas pár lidí kolem sebe, kteří nic neočekávají. Sluníčko a stín, ochladit se v bazénu a dívat se na přírodu kolem. Utěšit se a nechávat se utěšit.

Děkuji všem svým milým a blízkým, kteří se mnou jsou buď fyzicky nebo na dálku ve spojení a cítím je ve svém životě. Upřímně přeju nám všem, i těm, kteří museli, či chtěli odejít, úspěchy a hodně lásky.

Uvidíme, co rok 2017 přinese. Vše se ukáže v pravý čas, jako pokaždé :).

 

Myšlenky a text jsou chráněné autorským právem. Je samozřejmě možné a žádoucí jejich další šíření, vždy však s odkazem na tento původní text. To platí v případě šíření celého článku, nebo pouze jeho části a krátkých citací.
Odkaz k šíření článku nebo jeho částí: http://luckakolarikova.cz/do-roku-2017/