Cítíš nesmysly!

„Ach jo, mě to tu nebaví”, pocítila jsem jasně před několika týdny na Bali.

„Hm, to je blbý, MUSÍME tu být až do konce února. Něco vymyslím, ať mě to zase baví, to je jen ponorka”, přišlo na chvíli odhodlání.

„Ale když jsem upřímná, tak se mi fakt jen chce domů”, dovolila jsem si uznat.

„Tak to jsem zvědavý, jak to vyřešíš! To budeš platit nové letenky? Takhle to přece nefunguje, jsi na druhé straně světa. A jak to vysvětlíš holkám, které tu jsou poprvé a spoléhají na tebe? A Olivčině tátovi, který je s ní jen, když sem dorazíš? Jak si tohle představuješ?”, vystartoval vnitřní kritik.

„Počkat, tohle se mi teď vážně prohnalo hlavou? Tenhle kritik tu pořád ještě bydlí??”

Začala jsem být zvědavá a chtěla se ho víc doptat: „Dobře, chci pochopit, jak to přesně myslíš. Radíš mi potlačit svůj pocit a zabývat se hlavně pocity spolucestovatelek a táty Olivky? Chápu tě dobře?”

„Ale tak, úplně takhle to nemyslím, ale nemůžeš přece……”, kroutil se.
„Co přesně v té situaci NEMŮŽU? Chci to pochopit”, doptávala jsem se.
„Tak nemělo by ti být jedno, že vyvoláš rozruch, všichni z toho budou mít špatný pocity, Olivka si ani pořádně neužila tátu, letenky zase budou peníze navíc….” , houkl na půl pusy.

„Jasný, chytám tvou myšlenku. Tak mi jen ještě do celé té skládačky doplň, jak naložit s tím mým jasným pocitem a touhou odjet. Kde to tam má místo?”, chtěla jsem znát jeho celkový obraz.

„Žádný místo! Cítíš nesmysly! Nemáš se tu, sakra, co nudit, jsi na Bali! Važ si toho, co máš a přizpůsob se trochu?”, hulákal (dyť jo, takový štráchy a blbý otázky).

„Jo takhle to myslíš”, koukala jsem jen a nakonec se musela zasmát. Že se „málo snažím a měla bych se cítit jinak”…. to už na mě fakt neplatí ani řečeno vnitřním kritikem, ani zvenčí.

Za tři dny

Jsem seděla s dcerou v letadle. A teď už je to týden, co jsme tam, kde jsem chtěla být – DOMA. Všem, kterých se můj prostý odjezd měl dotknout, jsem ponechala jejich pocity. Ohleduplně jsem řekla, co, proč a jak a ostatní už jsem neřešila. Nejlepší pro obě strany bylo učiněno.

Vlastní potřeby nebo potřeby druhých?

V ideálním případě dokážeme v životě udržovat rovnováhu mezi ohledem na sebe a ohledem na druhé. Protože jsme na jednu stranu individua a potřebujeme se k sobě vracet, ale taky jsme součástí společenství a chceme si utvářet fajn vztahy.

V míň ideálním případě je v tom nerovnováha a buď se moc staráme o sebe, nebo – a to je v naší společnosti mnohem častější – jsme se už v dětství naučili příliš starat o potřeby druhých a ty své vlastní potlačit. Takže je v dospělosti už ani neznáme a nerozeznáváme, jak moc jsme tu pro druhé a jak málo pro sebe. Ze své praxe vím, že se to týká víc žen než mužů – hodná holka se dosud formovala snáz než hodný kluk.

Mechanismus, který tu nerovnováhu dobře udržuje v chodu, je VINA.

Funguje to tak, že vyvoláme v druhém pocit viny za to, co cítí a jak jedná a svádíme ho tak z jeho autentické cesty a snažíme se ho dostat na svou cestu. Když se to použilo už v dětství jako součást výchovy, tak už pak ani není třeba naočkovávat vinou zvenčí, v hlavě to pak spolehlivě po dlouhá léta obstará vnitřní kritik.

Poznáváte ten mechanismus?

Znáte ho ze svých vztahů – minulých či současných?

Začít jednat autenticky a fér a přestat druhé namotávat, je úplně stejně důležité, jako přestat se nechat namotávat a obklopit se fér autentickými lidmi.

Je k tomu potřeba velká dávka vědomé pozornosti ke svému jednání i jednání druhých. Kdo je zvyklý na vinu, ten ji nejdřív musí dlouho pozorovat, aby ji konečně uzřel.

Pojďte si pro další tipy a informace k vědomému tvoření svého života. Pochopení principu viny je jen jedním střípkem v kralování svému životu.

Dojděte si pro meditaci „Jsem královnou/králem ve svém životě”, která vás povede až na váš pomyslný trůn a umožní vám vidět pokřivená místa ve vašem životě.

Ať jste to dnes co nejvíc vy. I kdyby to mělo znamenat opustit místo, ve kterém ostatní vidí ráj.