Jsem šťastná zranitelná máma, která si na hrudi chová svoji největší učitelku
Ráda bych sdílela, čím v současnosti žiju, proto vzniká pravidelná rubrika Střípky mateřství. Vkládat budu jen krátké postřehy a odstavce, protože s mlíčkem na mozku a miminkem na hrudi mnohem víc žiju a cítím, ale taky mnohem méně myslím. Znáte to taky, maminky? A postřehli jste tuto změnu u svých žen, když se vám narodily vaše ratolesti, milí muži?
Maminkování jde tedy na dřeň. V tom krásném i méně krásném smyslu slova. O těch stinných stránkách se, podle mě, nemluví tolik jako o těch světlých, ale teď už líp chápu proč. Mateřství je spojené s vzácným darem – zapomínáním. Hlava mi to nebere, ale zapomněla jsem detaily těch těžkostí těhotenství, náročnost porodu i šílené pocity beznaděje z první poloviny šestinedělí.
A chci si vzpomenout na tu celistvost všech zážitků a posdílet. Možná to taky znáte, možná posdílíte to své a možná se vzájemně obohatíme. Především se mi o tom ale chce povídat .
Být mámou je pro mě doteď největší zdroj poznání, nejnáročnější workshop a ta sladká pusinka, co spí v šátku a odevzdaně opírá hlavičku o moji hruď, je mou největší učitelkou. Musím přiznat, že teď když to žiju, bych to ráda měla mnohem, mnohem dřív. Možná bych dnes i oželela svoje krásné vzdělání a spoustu času pro sebe. Já vím, že kdybych to udělala, tak by mi to možná zase někde chybělo… Nelituji ničeho. Jen tohle je víc než všechno, co jsem doteď zažila. Být máma a držet svoje mládě. Cítím se teď sice o dost křehčí a zranitelnější než dřív a navíc v tomto rozpoložení je na mě navíc závislý život jiné bytůstky. Potřebuji od druhých spoustu pomoci a empatie.
A přes tu zranitelnost prožívám největší slávu, štěstí a sílu ve svém životě.
Někdy prostě potřebuješ někoho
Někdy potřebuješ někoho… ...kdo Tě ujistí, že tyhle špatné dny pominou. ..kdo…
