Kořeny žárlivosti

Názor psychologa k článku „Musíš mě milovat!“ – K čemu nás dohání žárlivost? pro časopis Maria Claire

Text článku a otázky: Eva Karlasová
Odpovědi a úpravy originálního textu: Dipl.-Psych. Lucie Kolaříková
Co obvykle spouští žárlivost?
Věříme, že naši žárlivost spouští chování člověka, kvůli kterému žárlíme a daná situace, ale ve skutečnosti se náš protějšek svým chováním pouze dotkl našeho nedořešeného osobní tématu, našich „kostlivců v naší skříni“. Ty většinou posbíráme během dětství ve formě bolestných prožitků zraňujících vztahových situací s rodiči, kamarády a jinými důležitými osobami. Protože si s nimi nevíme rady, zamkneme je do podvědomí (skříň) a intuitivně necháváme na pozdější věk, kdy bychom měli mít více schopností se s nimi vypořádat. „Kostlivec“ žárlivosti se objeví vždy v souvislosti se vztahy a vlastním sebehodnocením. I když jsou momenty žárlivosti nepříjemné, vyzývají k tomu, aby se jimi člověk zabýval blíže, zbavil se svých starých zranění (kostlivců) a přestal tvořit vztahy podle naučených scénářů. Jste-li vnitřně „vyléčená“, vaše žárlivost se objeví jen v situaci, kdy je k ní oprávněný důvod.

Jsou někteří lidé náchylnější k žárlivosti než jiní?
Ano. Ti, kteří si méně věří (ať už viditelně, nebo to zakrývají suverenitou), kritizují se, mají na sebe přehnané nároky, snaží se ostatním maximálně vyhovět, neustále s někým soutěží a srovnávají se, neznají svou hodnotu, a proto je jejich sebehodnocení zkreslené (podceňují se nebo naopak přeceňují). Jsou závislí na uznání z venku, což je činí velmi zranitelnými. S okolím se srovnávají dvěma odlišnými způsoby: „Já nejsem ok – Ty jsi ok“ nebo „Já jsem ok – Ty nejsi ok“. Do určité míry se to týká nás všech a není třeba dělit společnost na žárlivce a nežárlivce. Není snad člověka, který by neměl „kostlivce“, kterému by nepotřeboval věnovat pozornost.

Člověk, který sám sebe dokáže mít rád takového, jaký je, přebírá odpovědnost za své chování, je ochoten se učit ze svých chyb, nepodléhá pocitům viny a hlavně se orientuje podle svých vnitřních hodnot, nemá mnoho důvodů žárlit, protože si je vědom své jedinečnosti (je sebe-vědomý). Nepodléhá přílišné soutěživosti a srovnávání, protože dospěl k pochopení, že když je každý člověk originál, pak není v čem soutěžit. Jeho vnitřní postoj je „Já jsem ok – Ty jsi ok“. K této vnitřní svobodě bychom měli v životě směřovat všichni. Mnohé se sice srovná s věkem, ale zapracovat na sebevědomí a sebelásce „proces zrání“ urychlí. Proč být svobodný později, když je to možné i dříve :-).

Jak je možné, že žárlivost dokáže vést až k pronásledování, výbuchům zuřivosti, fyzickému napadání nebo vraždě?
Čím extrémnější je chování, tím hlubší bylo pravděpodobně zranění v minulosti, resp. dítě vnímalo své zranění jako hluboké. Když současná situace aktivuje zranění, spustí se silnější proud emocí a o to více se v dané chvíli omezí schopnost uvažování a člověk může reagovat velmi emotivně. Pravděpodobně u všech tyranů se dá v jejich historii zjistit špatný vztah s matkou, kruté zacházení a citový chlad.

Proč pak většina lidí nedokáže prudké emotivní reakce zastavit?
Síla vědomí a schopnost vědomě zacházet s emocemi mají zásadní vliv na to, jakým způsobem budeme na silný podnět reagovat. Emoce jsou jen automatickou odpovědí na myšlenky, přesvědčení a skryté kostlivce. Pokud jsme se naučili automaticky je ventilovat, když přijdou, a ještě jsme přesvědčení, že ten druhý je vinen, pak se svezeme po horské dráze od začátku až do konce. Pokud si uvědomujeme, že emoce jsou pouze reakcemi těla a jen nám ukazují, kde je „kostlivec“, tak do nich nemusíme ani vklouznout, nebo dokážeme uprostřed jízdy vystoupit. Snadné to není, ale naučit se to dá. Důležitou osobní kvalitou je při tom schopnost pozorovat, co se v nás děje, aniž bychom obviňovali sebe a ty kolem. Na ventilování emocí není nic špatného, pokud si zároveň uvědomujeme, že jsou to naše emoce, náš problém a signál, že v sobě potřebujeme něco srovnat a děláme to vědomě. Pokud s někým „lomcuje vztek“, nemůže být o vědomém ventilování emocí ani řeč.

Je to pořád ještě láska, když se pod vlivem žárlivosti chováme jako šílenci?
Není to láska k partnerovi, ale velký hlad po bezpodmínečné lásce a po bezpečí pro sebe. Ten začal vznikat v době raného dětství, případně později při nějakém traumatu (např. náhlé ztrátě rodiče). Problémem je, že žárlivý člověk chce od partnera, aby tento hlad nasytil. Činí ho zodpovědným za pocit, že mu chybí láska a jistota. Žádá ale nemožné, protože hlad po lásce může v dospělosti plně nasytit kadý pouze sám.

Jde se žárlivostí něco dělat?
Ano! Žárlivost souvisí přímo s nedostatkem nepodmíněné lásky, vlastními pocity méněcennosti a nízkým sebevědomím. Proto kdo sám sobě věnuje laskavou pozornost, dbá na své potřeby, vnímá a oceňuje své schopnosti, připouští svou jedinečnost, jde tam, kam ho srdce táhne, ten posiluje sebe-vědomí, – úctu, -lásku. Učí-li se člověk mít sám sebe rád a je si vědom svých kvalit, potřeba žárlivosti mizí stejně rychle, jako mizí staří kostlivci. Zároveň je třeba pochopit, že hledat u druhých to, co si můžeme dát pouze sami, nás vrhá do začarovaného kruhu hladu a krátkodobého nasycení. Sebeláska a -přijetí se zkrátka nedá obejít.

Myšlenky a text v tomto článku jsou chráněné autorským právem. Je samozřejmě možné a žádoucí jejich další šíření, vždy však s odkazem na tento původní text a s uvedením tohoto odkazu. To platí v případě šíření celého článku, nebo pouze jeho části a krátkých citací.

Odkaz k šíření článku: http://luckakolarikova.cz/koreny-zarlivosti/