Výchova je součástí celospolečenského řádu a je rozšířený názor, že je základem pro zachování pořádku. Tato myšlenka vznikla v daleké minulosti a dnes je již pevně zakořeněná. Porušení zvyku vzbuzuje v mnohých strach a jistotu, že to nemůže fungovat. A skutečně v realitě narážejí rodiče na mnohé překážky. Pokud dítěti „povolí uzdu“, přidrží ji zase prarodiče, učitelé, nebo i cizí lidé a „situaci zachrání“.
Náš svět je vytvořen tak, že se s výchovou a usměrněním dítěte počítá. Existuje mnoho míst, kde se dětské způsoby jako křik, hlasitý smích, rvačky a běhání považují za neslušné. Vychází se z toho, že děti mají své chování přizpůsobit zvyklostem restaurací, obchodů, dopravních prostředků, hotelů a dalších míst, či situací. Nemyslí se dostatečně na to, že by se místa a situace mohly přizpůsobit všem, tedy i dětem, aby se všichni mohli chovat přirozeně. Pro rodiče bývá těžké, když chtějí dát dítěti co největší svobodu projevu a čelí potom významným pohledům a poznámkám okolí. I to bývá důvodem větší přísnosti, než je rodičům milé.
Výchova ovlivňuje sebelásku, bohužel většinou negativně, i když rodičovské záměry bývají dobré.
Základním východiskem dnešní výchovy dítěte je přesvědčení, že na svět nepřichází dostatečně vybavené potřebnými schopnostmi, ale je třeba ho mnoho věcí naučit a přeučit. Leváka na praváka, hlasitou holčičku na klidnou, špatně prospívajícího na jedničkáře, manuálně zručného člověka na studovaného, apod.
Výchova, tak jak ji dnes známe, potlačuje lidskou přirozenost a individualitu, která je zcela jednoznačně daná a nutí často děti být někým jiným, místo toho aby v nich hledala jejich osobité talenty a podporovala v jejich naplnění. Všichni lidé v sobě proto nosí menší, či větší zranění utržená při běžných výchovných metodách. Lidé jsou proto plni sabotujících programů, které jim brání, aby sami sobě věřili, spoléhali se na svůj názor a pocit, vyjadřovali plně sami sebe. Dále aby poznali ve vztazích dokonalou blízkost a intimitu, využili talenty a možnosti, které jsou pro ně přirozené.
Dnešní výchova v mnohých ohledech lidem bere jejich základní vybavení, potřebné, aby opravdu dobře obstáli v mnoha běžných životních situacích (například lásce, sexualitě, komunikaci, seberozvoji) a je zdrojem mnoha strachů a pocitů viny pro celý život.
Pozitivní je, že se historicky způsoby výchovy vyvíjí ke stále větší jemnosti a respektu k dětské duši. Způsoby popisované například v knize českých autorů „Respektovat a být respektován“ se velmi blíží původnímu významu procesu výchovy (vy-CHOVAT) a obsahu slova.
Slovo chovat je spojováno s náručí. vyjadřuje péči a lásku a náruč matky, nikoli kritiku, tresty, či řízené změny dětského chování. Slovo napovídá, že úkolem rodiče je, dítěti podle jeho potřeby, nabídnout svou teplou náruč a pochovat ho. Ve chvíli, kdy dítě chování svých rodičů již nepotřebuje, nastala chvíle, kdy se uchýlil, teď pravděpodobně již dospělý člověk, do své vlastní náruče. Už „se chová“ sám a podle svého, tak jak jemu to vyhovuje. Nikde ani náznak poučování, či kritiky, což by byla vhodnější slova k dnešnímu zacházení s dětmi.
Přivedla by změna označení na „kritik“ a „poučovatel“ rodiče ke změně přístupu k dětem?
Pokračuj na Sebeláska a výchova II
Myšlenky a text jsou chráněné autorským právem. Je samozřejmě možné a žádoucí jejich další šíření, vždy však s odkazem na tento původní text. To platí v případě šíření celého článku, nebo pouze jeho části a krátkých citací.
Odkaz k šíření článku nebo jeho částí: http://luckakolarikova.cz/sebelaska-a-vychova-i/