Jak mi mateřství rozsekalo identitu a narodila se máma
Poté, co jsem se dva týdny rozplývala nad nádherami mateřství se ve mně začala chechtat Baba Jaga a už pár dní mě svrbí prsty, abych napsala něco ze světa stínů svého maminkování. Jak víme všechny, ona to není jen procházka růžovým sadem a ty stíny tomu dodávají hloubku a říz.
Ono se v seberozvojových kruzích rádo říká, jak je úžasné procházet změnami, jak se jako ženy máme změnám poddat, jak dokážeme plynout s proudem, když se oddáme své ženské energii. No jasně, je to fajn. Ale často až ve chvíli, kdy jsme prošly prvním šokem, celou řadou šoků, klopýtly o hromadu překážek, vyslechly si spoustu blahosklonných řečí od těch, co prošly před námi a začaly pomalu chápat, že je jen cesta vpřed a nedá se nic dělat s tím, že nic nebude jako dřív.
Tohle chápání pravé podstaty mateřství – že rozseká všechno, co bylo a bez optání naservíruje něco úplně nového a srovnej se s tím, jak chceš – může přijít už v těhotenství, při porodu, v šestinedělí a… víc toho zatím za sebou nemám. Vy zkušenější klidně sdílejte 
:-)
Pro mě byly nejtěžší týdny 2-3 po porodu, tedy uprostřed šestinedělí.
Z minulosti nezůstalo nic, paměť mi přestala sloužit a existovalo cosi v mlze “před Olivěnkou” a cosi extrémně výrazného v novém světě “s Olivěnkou”. Mé dřívější já bylo minulostí, v rozkroku energetický průvan namísto původní pevné půdy “pod nohama”. Jasně, vždyť při porodu se mé (pánevní) dno rozestoupilo a skrze vytvořenou bránu vklouzl do našeho světa nový život. Brána se uzavírala pomalu. Staré Já už neexistovalo, nové Já ještě neexistovalo. Období ničeho ve mně a v tomto stavu nový život v mé naruči, zbité tělo, emoce jako na houpačce a obrovská zodpovědnost s výhledem NAVŽDY!!!!!
A Baba Jaga se jen vědoucně usmívá a říká mi “Ale žiješ, ne? A jaká se teď z tebe stává máma, jen se na sebe podívej! Jak to svoje mládě pipláš a strážíš, jak jsi přestala myslet jen na sebe, jak ses utužila. Kdyby tě to nerozsekalo na těle i na mysli, smlouvala bys s životem o každý kousek svého ega, diskutovala, protože mateřství je plné nepohodlí. Tvoje vnitřní primadona, nebo ta vylekaná holka by se tomu rády vyhnuly. Takhle tě to rozbilo naráz a můžeš začít skládat svou identitu nanovo už se svou malou v náruči. To staré už stejně ztratilo význam.”
Tak jo. Každý den přibývá chloupek nové identity, maličký kousek do nového obrázku. Cítím pomaličku narůstající bezpečí s tím novým Já, i když stále našlapuju opatrně. S pokorou. Nejsem a nechci být žádná suverénka, to pak ztrácím cit pro to skryté a pro to, co si žádá jemnocit.
A moje malá žížalka se do mě pořád častěji vpíjí očima a říká jimi “jsi moje máma, ta moje jediná”.
Tak nakonec zase happy end?
Jen teď a tady. Spíš je to teď happy time, jsem zvědavá na pokračování příběhu s identitou.
Někdy prostě potřebuješ někoho
Někdy potřebuješ někoho… ...kdo Tě ujistí, že tyhle špatné dny pominou. ..kdo…
