Když se mi narodila dcera

18.4. 202203167x

Velikonoce pro mě dostaly nový význam, když se mi narodila dcera. Mám k jejímu narození vtipný příběh týkající se jasného záměru a tvoření reality.

~ Upejpání a nejasné záměry ničemu neslouží ~

To mě naučil můj porod, kdy jsem dostala slušnou lekci.

Dceřino narození vycházelo podle termínu lékaře na Velký pátek. To se mi vůbec nelíbilo, když je to den ukřižování Ježíše Krista. Je to den smutku a v Německu jsem zažila, jak jsou v tento den zavřené restaurace, bary, lidé jsou v poklidu a tichu.

Začala jsem si přitahovat jinou realitu, která zněla: “ Ať se narodí v neděli, (Ježíšovo zmrtvýchvstání) nebo v pondělí. „

A několik měsíců jsem tento záměr posilovala.

Proč jsem posilovala záměr, že se má narodit v jeden nebo druhý den? Protože jsem nechtěla být moc náročná! Vybíravá a rozmazlená.

“Hlavně ať to není v pátek, ale jinak je mi to jedno, beru cokoliv, jeden z těchto dvou dnů bude super. Prosím, prosím, Vesmíre, ať to vyjde, ale omlouvám se, že vůbec něco chci.” Asi takové škemrání jsem v sobě měla.

A jak myslíte, že to proběhlo? Narodila se v neděli, nebo v pondělí?

Bylo to tak, že jsem začala rodit dost intenzivně v neděli v 6 hodin ráno (vypadalo to, že za chvíli bude dcera venku) a do náruče mi po 22 hodinách téměř nepřetržitých kontrakcí vklouzla až v pondělí ve 4 ráno.

Jako bych dostávala tímto odpověď „Čert aby se v tom tvém přání vyznal! Dělám co můžu, snažím se tvoje přání co nejlépe splnit, ale příště si to líp zformuluj.“

Naštěstí jsem rodila doma a dvě zkušené porodní asistentky neztrácely s mou cestou trpělivost a věděly, že si potřebuji prožít nějakou konkrétní zkušenost a tabulky prostě nedodržím. (Pro nevěřící Tomáše doplním, že byl porod zcela bez komplikací, jen dlouhý, což je pro prvorodičku rodící zcela přirozeně prý úplně normální.)

První myšlenka, když jsem měla dceru v náruči byla “To bylo nekonečný, proč to tak trvalo???” A hned mi došla moje mantra “v neděli, nebo v pondělí”

A fakt jsem se musela smát :) Jaké z toho plyne poučení?

Neroďte 22 hodin jako já, radši si to líp definujte :)

Jednou z nejsilnějších a překvapivě krásných zkušeností na mateřství je, jak jsem zapomněla sama na sebe a naplno se ponořila do péče o ten malý zázrak.

Když se mi narodila dcera, KONEČNĚ to přestalo být jen o mně.

A tak přestalo nimrání…

Jestli jsem dost dobrá.
Jestli jsem se dost postavila za sebe.
Jestli to či ono říkám a dělám dobře.
Jestli nejsem moc tlustá.
Jestli někoho nenaštvu.
Jestli jestli jestli….

Naučila jsem se pečovat o jinou lidskou bytost. Přijala jsem výzvu stát se pro ni Bohyní a přijmout sebevědomě místo na piedestalu, který mi ve svém srdíčku připravila.

Postavila jsem se díky tomu do své síly v mnoha jiných oblastech.
Vrátila jsem se k jednoduchosti potřeb a jednoduchosti života.
Naučila jsem se denně dívat hluboko do očí a číst v nich skryté potřeby.
Zjistila jsem, že zapomenutí sebe přinese i zapomenutí malicherných problémů.
Vypustila jsem velkou dávku trémy, perfekcionismu, prokrastinace a věčného přemýšlení.
Naučila jsem se lépe plánovat a vyplnit svůj čas.
Naučila jsem se milovat i přinášet oběti za hranice představitelného.

Už dnes souhlasím,

že to strašně rychle utíká,
že jsem spoustu nezapomenutelných chvil opravdu zapomněla,
že být mámou je nejvíc ve všech směrech,
že o sebe teď umím pečovat mnohem lépe než dřív, kdy jsem měla více možností i času,
že s dítětem rostu víc než kdy dřív, poté, co jsem se nepropadla víc než kdy dřív,
že ta obrovská láska bez snahy a práce existuje, jen ke mně nepřichází skrz partnerství,