Nevyžádané rady, telepatie, bezpečná vazba a má sebedůvěra

Většina rad od druhých lidí je nám k ničemu. Dá se to zobecnit z důvodu, že dávající uděluje radu ze svého vnímání situace, na základě svých pocitů a hodnot. To co radí, by udělal on sám, kdyby byl v situaci, ve které je ten, komu radí.

Co se týká výchovy dětí, zjišťuji, že je to oblast plná nevyžádaných rad. Lidé komentují, doporučují a angažují se, překvapivě i ti, co nás znají třeba jen zběžně a viděli nás potřetí v životě.
Proč mě osobně příliš mnoho rad ruší? Protože přehlušují tok informací, který běží mezi mnou s Oli. Mám dojem, že spolu s Oli komunikujeme telepaticky. Ona mi sdělí, co potřebuje a já sice neslyším její myšlenku, ale vnímám v sobě impulz, že teď mám jít a naplnit nějakou její potřebu. Nebo vnímám, že se na ni musím jít podívat a zjistit přesněji, co potřebuje. Každopádně vím celkem přesně, že TEĎ pro ni mám něco udělat. V noci mě to samozřejmě probudí.

Zjistila jsem, že ten telepatický signál vyšle minutu, dvě před tím, než mě začne volat svým hláskem.
Už jsem několikrát cítila, že mě teď potřebuje a nedbala jsem toho a po chvilce začala volat. Baví mě to pozorovat a následovat, je to jedna z těch nevysvětlitelných věcí, iracionální, a přesto existující.

Tak se občas divím, jaké nesmysly mi o ní říkají druzí. Například “proč jí dáváš zase pít, vždyť to nejsou ani dvě hodiny, co jedla.” A já jí prostě jdu dát a racionálně nevím proč, ale vím, že teď prostě potřebuje pít, má k tomu nějaký svůj důvod, a to i kdyby to bylo pětkrát během hodiny.

Nebo leží na pohovce a sleduje zvonečky nad sebou a já ji jdu zvednout do náruče. A někdo mi řekne “proč ji zvedáš, vždyť je v pohodě, nech ji tam, dokud si neřekne.” A já na to “Není už v pohodě, cítí se sama, vnímám to.” Odpovědí je nechápavé zavrtění hlavou a ten pohled říkající “No jak chceš, jen ať si tě nezotročí”.
Taky od Oli dostanu pokaždé informaci, že se za chvíli vzbudí v šátku, nezávisle na tom, jak dlouho v něm právě je. Někdy se probere po půl hodině, jindy po dvou, přesto vím, že to teď přijde.

V souvislosti s tím vzpomínám na 1.ročník vysoké, když jsme na přednáškách vývojové psychologie probírali, jak si vytváří dítě vazbu na svou matku a co dělá matka, ke které dítě vytvoří bezpečnou a zdravou vazbu, namísto dalších možných typů – rozporuplné, odmítající, závislostní, případně zmatené (volně a laicky přeloženo). Výzkumy dávají odpověď, kterou každá maminka tuší – bezpečná a zdravá vazba vzniká o to spíš, čím lépe máma vnímá skutečné potřeby dítěte a na ně pohotově a přiměřeně reaguje. Pohotově znamená, že dítě nenechá moc dlouho čekat, ani ho nenechá vyplakat a přiměřeně znamená, že dítěti třeba necpe prs jako náplast na všechno, ale dá prs jen, když dítě chce prs, ale jinak mu věnuje ten druh pozornosti, o který si dítě skutečně říká. Už na konci prvního roku dětí, jejichž vztah s rodiči katedra 22 let mapovala, byly viditelné velké rozdíly v tom, jaký vztah si dítě k mámě tvoří.

A můj dojem je, že intuice, nebo telepatie jsou základem. A myslím také, že nevyžádané rady a jejich přílišné následování místo vnímání svých vnitřních impulzů můžou hodně škodit vztahu mámy a dítěte.

Propojení mezi mnou a Oli mi připadá jedinečné, poslouchám a vnímám ji jinak, než jsem kdy koho vnímala, proto je pro mě důležité poděkovat za radu, ale udělat to po svém. Je důležité věřit v existenci nevysvětlitelného, i sama v sebe. Je důležité nenechat hlasy zvenčí, aby přehlušily naši tichou vnitřní komunikaci. Ona na mě spoléhá a já chci ať cítí, že je svět bezpečný, důvěryhodný a může se na sebe i druhé spolehnout.