Moje mateřství se projevuje i jako hluboký vnitřní soulad srdce, duše i hlavy
Jsem šťastná. Možná ne každou minutu, ale je to takové šťastné období. Z Olivěnky se už před mnoha týdny vylouplo pohodové miminko a mě to maminkování stále baví. Zažívám často sladké exploze lásky v srdci, které se šíří jako vlny do těla. Dodávají mi energii a mě napadá, že tohle je důvod, že jsem vlastně fit, i když jsem od porodu stále ještě nespala déle než tři hodiny v kuse a celkově spím asi 7 hodin denně. Celá se vpít do těch kulatých očí a plně vnímat to voňavé a hebké tělíčko je jako osvěžující lázeň. A ten její úsměv a hlásek… No, mohla bych o ní básnit ještě na padesáti stránkách, ale o tom vlastně dnešní střípek není. Tak popojedem…
To co zažívám je velký vnitřní soulad. Narození Olivěnky říkají “ano” moje duše, srdce i hlava. Svatá trojice v souladu, haleluja! Uvědomuji si, že lidé, události a situace, vůči kterým cítím tento soulad, přicházejí zaprvé spíš zřídka, zadruhé je prožívám slavnostně a zatřetí ovlivňují hluboce a dlouhodobě můj život, ať chci, nebo nechci.
Zažila jsem s Olivěnkou třetí těhotenství a první, ze kterého se opravdu narodil živý človíček. Při prvním těhotenství byla proti má hlava. Bylo mi 22 let, trpěla jsem panickými ataky a studovala jsem vysokou v Německu. Prostě nebyl správný čas, měla jsem jiné cíle a šla jsem na interrupci. Podruhé jsem byla těhotná před pár lety a tenkrát s těhotenstvím nebyla v souladu zřejmě moje duše. Potratila jsem a krátce na to jsem také odešla od manžela. A teď je to jiné. Moje bytost souhlasí, hlava, srdce, duše si vzájemně přitakávají.
Napadlo mě, jaké štěstí je být právě v takovém souladu, když se jedná o dítě. Nebylo by ideální, kdyby se děti rodily jen, když jsou 100% vítané a oslavované? Zdá se mi škoda, že tolik dětí přijde na svět v roli látačů potrhaných vazeb, jako náhradní partneři, jako naplňovatelé rodičovských tužeb a v mnoha dalších převlecích. Olivěnka nelátá a nenahrazuje, i když takovou zdravou závislost na sobě si rozvíjíme.
Bylo by vzácné, aby u všeho, co v životě dělám byla má svatá trojka v souladu. Ale dochází mi, že když se zadaří u velkých, osud-tvořících záležitostí, je to skvělé. Jsem šťastná, že Olivka ode mě a od světa dostává jasný signál “ano”. Je vítaná a milovaná.
Jak to máte s duší, srdcem a myslí vy? Zaprodáváte se občas, nebo častěji věcem, se kterými nejste plně v souladu?
A především – když jste dítě očekávali a ženy rodily, dělo se to s přitakáním všech třech instancí?
Díky za vaše sdílení!
Někdy prostě potřebuješ někoho
Někdy potřebuješ někoho… ...kdo Tě ujistí, že tyhle špatné dny pominou. ..kdo…
Ahoj Luci, asi se vše opravdu děje, tak jak má být. Také se raduji z každé minuty s našima dětičkama, ikdyž je to někdy opravdu náročné. Já už jsem se nevyspala vkuse 5 let, ale mám štěstí, že jsem nikdy nebyla spáč, tak mi těch 5-6h spánku stačí:). Oceňuji jak jsi otevřená a mluvíš o všem tak jak to cítíš. Já jsem pře Johankou 3x potratila a bylo to pro mě velmi těžké se s tím vyrovnat, pak přišla Johanka, pak zase jeden potrat a pak Adámek. Beru to tak, že to asi byla zkouška pro mě a mého manžela. Vše jsme zvládli společně a jen mě to utvrdilo, že mám vedle sebe toho nej chlapa, milujícího tatínka…ikdyž furt nadávám jak je nepořádnej atd….ale jsme pevná rodina, která se navzájem miluje a potřebuje. Přeji Ti s Olivěnkou krásný život a moná se někde potkáme:)
Krásný den Lucie, objevila jsem vaše stránky náhodou. A je to pár dní co jsem začala se sebeláskou.
Jsem najednou celá bytost mnohem víc usměvavá šťastnější a přijímající. I když můj synek dříve dělal věci, které mě vytáčely do ruda a asi je stále dělá. Já si je neuvědomují a připadá mi správný. Už na mě nemaji jeho výlevy emocionální vliv. Jsem osvobozena. Jupí.
Jsem ráda že jsem sebelásku a tvou knihu objevila alespoň, teď když je mé holčičce teprve pár měsíců a jsem do ní zamilovaná. U mých dvou synku se to vždy zlomilo s příchodem dalšího dítěte. A tak jsem jim jistě způsobila nemalá trápení… ach jo. Věřím že ještě pochytí naladění na sebelásku. Chtěla bych to nějak podpořit. Je třeba nějaké cvičení možné dělat formou hry s dětmi a podpořit je? S respektující výchovou se to má tak, že jsem se snažila do toho dostat ale nějak mi to nešlo a s tvou knihou, naladěním na vnitřní dítě a meditaci to jde nějak samo. :-)
Pokud chybí sebeláska a respekt k sobě (a to mám ještě hodně co dohanet) není podle mě možné respekt dát.
Hodně zdaru :-)
Ahoj Báro, objevila jsem tvůj komentář až teď, to je mi líto a každopádně aspoň se zpožděním odpovídám. U dětí se sebeláska rozvíjí se stupněm přijímání ze strany jejich rodičů. Jako bylo v jednom citátu nedávno na fcb
Když své děti kritizujete (já dodám ještě i srážíte, zahanbujete), tak ony nepřestanou mít rády vás, ale sebe. Takže jak o nich smýšlíš, mluvíš, jak k nim mluvíš každý den, je klíč. Není určitě třeba praktikovat něco, co je definované jako respektující vychova, ale spíš se co nejvíc postarat o sebe, čerpat ze svých zdrojů, ať se nedostáváš moc často na pokraj svých sil, kde z nás pak lítá kde co.
Jinak jak dětem ukazovat lásku a podporovat tak jejich sebehodnotu/sebelásku?
Děti moc rády poslouchají, když se o nich rodiče s láskou baví. Nebo jim vypráví, jak je milují a vždycky milovali, A když jim sdílí, jak velké obohacení jejich děti v životě jsou a jak to bez nich bylo trochu prázdné. A pomáhá se omluvit za přešlapy, pomáhá říct jim, že máma bývá unavená, a pak se rychleji zlobí. Když už jsou větší, tak je zapojovat, aby pomáhali a mámě tím ulevili. A já ještě u dcery zjišťuji, že i když s ní mluvím celé měsíce krásně respektujícím způsobem, jsem trpělivá, pohodová maminka, tak když to jeden den po*eru, neovládám se, dám jí párkrát najevo, jak mi jde na nervy, nezvládám to (vždycky v důsledku vyčerpání) tak z toho dne v ní už něco uvízne. A je už jiná, než před tím jedním dnem. To mi připadá docela drsné. Ale tak silné to zkrátka může pro děti být, když k nim rodiče nejsou laskaví.
Držím pěsti a smekám před maminkou TŘÍ dětí!