Pohoda na Bali 3 ~ Vnitřní ztišení

16.4. 202202664x

Minule jste si přečetli 2.díl nového seriálu Pohoda na Bali, dnes mám pro vás dlouho očekávané třetí pokračování.

Po několika důležitých uvědomění a přiznání, co cítím kolem Bali, k tatínkovi naší dcery, a jak mi situace mé dcery s otcem brnká o mé struny v roli dcery s mým otcem, jsem zajela do silných, temných emocí, kde jsem se potkala se svou vnitřní Fúrií.

Setkání s její obrovskou naštvaností mi otevřelo oči tam, kde jsem to nečekala.

Uzřela jsem naplno sílu, kterou moje Fúrie má a jak dokážu jedním výbojem své energie zabít vše kolem, stejně jako oživit a vyléčit.

Bylo to tak intenzivní pochopení příčin a následků některých mých situací, že okamžitě následovala fáze ztišení a jasné rozhodnutí se svou silou začít nakládat vědoměji, namísto abych ji vysílala na všechny strany, když mám potřebu se chránit. Že přesně tohle není vůbec potřeba!

Kolem naší cesty na Bali a kontaktu s tatínkem dcery jsem začala cítit opět klid a začala jsem se těšit. Poslední dny před odletem, organizační karamboly, a poslední stresové situace jsem brala už s lehkostí a zůstávala spojená s vírou a vědomím, že vše je v pořádku, a že i ty karamboly mají své místo.

~ Abych něco uzřela, uvědomila si a využila to do budoucích situací ~

Klid a laskavost 3. dílu mého seriálu jsem si naplno procítila první ráno po příletu, když jsem se za svítání vyplížila z pokoje, a měla dvě hodiny pro sebe.

Tropická, sytě zelená zahrada, teplé světlo vycházejícího slunce, lehký vánek střídající se s dusnem začínajícího dne mi přinesly vlnu tichého štěstí.

~ A také uvědomění, že tento pocit (tropické štěstí) je mým zdrojem síly a radosti na cestách po exotických zemích ~

O cizích krajinách jsem snila už v dětství, kdy ještě vůbec nešlo cestovat, a začala si ho dopřávat, jakmile jsem aspoň trochu mohla.

~ První cesta do “exotiky” byla ve 20 letech do Dominikánské republiky ~

A na první dlouhou cestu s batohem na zádech jsem se vydala ve 23 letech a spotřebovala na to stavební spoření, které mi právě dali mí rodiče. Od té doby zůstaly Thajsko, Laos, Kambodža a buddhistické kláštery v mém srdci.

~ Ano, na Bali se mi stalo, že jsem se odpojila od mé vlny neutuchajícího tropického štěstí, i od vědomí, že si plním svůj dětský sen. Ale nejen dětský! ~

~ Speciálně Bali se mi ukázalo až v dospělosti! Při jedné řízené vizualizaci v roce 2012 jsem prožila, jak žiju v domě na Bali a byla jsem tenkrát nadšená! ~

~ Po svých uvědoměních jsem se vrátila pozorností zase zpátky sem, do rána v naší tropické zahradě ~

Procítila jsem si opakovaně svou vlnu tropického štěstí. Cítila jsem, jak se můj nervový systém nechce úplně otevřít, jak jsem si vůči Bali vytvořila ostražitost.

Ale po jemném stažení přišlo otevření a moje tropické štěstí se rozproudilo po těle.

Došlo mi, že není ohrožující se tady uvolnit a být šťastná.

Že i podmínky se změnily. Především dcera vyrostla a je o kousek samostatnější a já jsem si za poslední dva roky hodně odpočinula a jsem o velký kus vyživenější.

A ještě jedno uvědomění mi přineslo vlnu štěstí. Že mám takový luxus, že můžu řešit tuto situaci a žádnou horší. Vím, že si zasloužím, co mám, ale uvědomění, že problémy vypadají ještě jinak a některé byly v minulosti i mými problémy, mi přineslo pocit pokory a vděčnosti.

A také – tatínek tráví s dcerou čas každý den několik hodin, od prvního dne našeho příletu. Už teď se tedy mise naší zpočátku krkolomné cesty plní.

Když jde o přerámcování reality, zafungovalo mi tentokrát:

vzpomenout si na své tropické štěstí a přenést ho i sem na Bali, které jsem z této energie ve stresu vyčlenila
Uzřít, jak skutečně vypadá moje situace a porovnat ji s jinými situacemi z minulosti, ze života jiných lidí a vidět, jak je má situace relativní, požehnaná a pro mě s trochou snahy zvládnutelná.
Zadívat se i do opačných aspektů té stejné situace. Můžu vnímat Balijce jako nespolehlivé, ale už za chvíli by se pro mě rozdali.
Otevřít dveře a pozorovat, co to udělá, i když mám strach. Takhle jsem pozvala tatínka Olivky k nám, aby věděl, že je opravdu vítán, i když jsem před pár týdny zuřila. A odpovědí je, že s dcerou tráví každý den několik hodin. Pro to jsme sem jely!
A v neposlední řadě jsem využila, jak jednoduše vnímá naši situaci dcera – prostě se na tátu šíleně těší, tzn ukazuje mi, jak se dá ke všemu přistoupit jinak. Naskočila jsem na její vlnu a napětí nás dospělých se rozplynulo v 5 minutách.