Porod – totálně hmotná záležitost

Až do poslední chvíle moje hlava nechápala, jak se protlačuje velbloud uchem jehly. Už vím, že to jde. Extrémní fyzická zkušenost, úzká pěšinka na pomezí života a smrti. Chůze po ní mi zabrala 22 hodin. Postel, vana, záchod, bazének, stěny, stolička, parapety, pelest, moje hlasivky a hráz i uši v domě přítomných to přežily.

Byla to skutečná iniciace, osahání stěn prostoru možností, ponory do jiných světů, prožití zvířecí existence, završení sexuálního spojení, nejdivočejší tanec a nejhlubší odevzdání. Neviditelná síla, která určila, kdy začít vytlačovat mě fascinovala. Hlavně jí nestát v cestě, ať nás obě nesmete z úzké pěšiny do propasti smrti. Nechávat sebou procházet mocné vlny znovu a znovu, uvolňovat a otevírat tělo a věřit, že ho to neroztrhá. Stále a stále věřit, že život ví, co dělá. Vždyť jsem žena, schopnost porodit mám někde zakódovanou, jen se to zkrátka musí stát i poprvé. Překvapilo mě to a trochu vylekalo, nečekala jsem takovou intenzitu. Druhý den po porodu mi to začalo docházet a malá holčička ve mně si musela odplakat pár vzpomínek, jak mě porod propíral a ždímal ze mě životní sílu.

Bylo by tak snadné vyhnout se bolesti, nechat si vzít svůj křest, nechat se “zachránit”. Ale já jsem se pojistila – ve vedlejší místnosti totiž nebyl žádný lékař s oxitocinem, či skalpelem připravený provést císařský řez. Já radši rodila doma, ať nepodlehnu pokušení, případně strašení a rušení. Rodit doma znamenalo, že nebyl čas se sypat, podléhat strachu a vyčerpání, nebyl čas něco vzdávat. Už předem jsem se rozhodla, že chci projít celou cestu a nikdo mi nesliboval, že to bude lehké. Nehledala jsem zkratky, protože tam se iniciace neodehrávají.

Mé zkušené porodní asistentky byly jako dva strážní andělé. Povzbuzovaly a utěšovaly mě, pobízely mě jít pořád dál. Otevírat brány, zastavovat se jen na krátké vydechnutí, průběžně měnit tempo a hrát si gravitací. Všechny tři jsme usínaly únavou. Provedly mě rituálem, vstupem do nové úrovně ženství, úrovně vyšší zodpovědnosti, lásky a služby, ve které se otevírají pokladnice mateřství. A moje holčička najednou vyklouzla ven, měla jsem ji v náruči a rituál byl najednou u konce. Přihlásil se nový začátek, který jsem šťastně přivítala. Až druhý den ráno mezi námi s Oli proběhla otázka “tak, a co teď?”

Tohle se mi mihlo ve vzpomínkách, když jsem v sobotu ráno jela autem, ve vajíčku vedle sebe už tříměsíční holčičku. Svítalo a teplý vzduch a vymetené nebe slibovaly další žhavý den. Při té klidné jízdě jsem cítila hrdost, radost, údiv a pocit, že jsem se stala součástí tajného společenství. Matky chodí po ulicích, jsou všude mezi námi, člověk bez dětí si nic zvláštního nemyslí. Prostě zase jen další žena, co porodila, nic nového pod sluncem. Ale když se člověk dostane mezi ně, tak ví… A tak si dnes, a nebo radši každý den můžeme uvědomit, kým jsme, co jsme zvládly hned na úvod a zvládáme každý den.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů