Řád? Zatím spíše neřád, a přesto žijeme v poklidu.

Těsně po Olivěnčině narození jsem začala vnímat slova, že děti potřebují řád. Že děti milují řád. Že později, až nastolím nějaký režim a řád, bude to a to… Přemýšlela jsem chvilkami, jak ten řád nastolit, protože jsem byla ráda, že vůbec funguju. Neměla jsem energii ani na bezplenkovou metodu, kterou jsem chtěla praktikovat od prvního dne, nenapadlo mě dávat ji do šátku dřív než ve 4.týdnu, nezvládla jsem manipulaci s vakem a tak celkově jsem prostě jen dokázala svoje děťátko objímat, mít hodně na prsu, spát společně, přebalit…

Ani časem, když jsem už nebyla jen energetický průtokáč, pánev se pomalinku uzavírala a v první čakře, jako na dně velké nádoby, se začala po troškách zase zachytávat životní energie, jejíž hladinka každý den o chloupek stoupla, jsem nedokázala nastolit řád. V reakci na otázku „kdy jedla naposledy?“ jsem se vždy jen usilovně snažila vzpomenout a bylo to složité jako nejzapeklitější detektivní zápletka. „Malé šedé buňky“, jak říká Hercule Poirot, asi někam odešly. A nastolovat řád vnímám jako věc vycházející právě z mozku.

Ale světe div se, ještě než se mi vrátil mozek do hlavy a ještě dřív, než jsem měla dost energie, začal se sám od sebe, v rámci vší té proměnlivosti, nepozorovaně, tvořit nějaký řád. Nebo režim. Nebo systém, či co. Zkratka zažíváme dost jasnou pravidelnost, aniž bych mateřsky angažovaně zasáhla. Voila!

Baví mě, jak se věci samy vyvíjí, když mozek nemá kapacitu je řešit a ještě trefněji řečeno, hrotit.
Zkratka v noci spíme víc a hlouběji a přes den spí Oli méně a zajímá se o svět. Jasně, vždyť i Olivěnka má příslušné hormony, které reagují na světlo a tmu, tak se zdá, že když dostane prostor nastavit se vnitřně sama, nastavuje se přirozeně do režimu běžného člověka, který za tmy spí a ve dne bdí.
S mlíčkem se ukazuje, že má dvakrát za den několika hodinovky, kdy vypije v krátkých intervalech za sebou opravdu hodně, a pak má mezitím mnoho hodin, kdy pije jen malinko. Například večer se několik hodin sytí a v noci už nejí skoro vůbec. Ještě že u jídla už se dnes miminka do žádného řádu nenutí, muselo být strašné dodržovat 3 hodiny, a přitom se dívat na své hladovějící dítě (tak to zažívala máma se mnou).

Postýlka, kočárek, pro mě škoda mluvit, ještě stále se mi zatočí hlava nevolností při představě, že takového mrňouska plného potřeby chování, dudání a utěšování, bych měla separovat dřív, než si sám o svůj prostor řekne…

Zkrátka život v neřádu způsobuje, že se sám od sebe přirozený řád a pořádek věcí nastoluje a dítě se mi (zatím!) nejeví jako bytost, která bez pevné ruky řádu stanoveného zvenčí, zvlčí. Spíš se mi jeví jako člověk, který se potřebuje také zaposlouchat do svých vnitřních rytmů, respektovat je, ale zároveň, protože má přirozenou lidskou touhu být součástí smečky, dokáže své rytmy sladit s mými rytmy.

Přijde mi až neskutečně kooperativní! Vůbec to nechápu, jak takové mimino dokáže byt tak naslouchající a už teď se nechávat, v rámci svých možností, jemně vést. Hotový člověk už od začátku…

Jak to máte s řádem vy doma? A jak se to proměňuje se staršími dětmi, milí rodiče?
Děkuji za vaše sdílení.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

3 × 2 =

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • MP3 nahrávka k posílení sebepřijetí

    Stáhněte si zdarma mp3 nahrávku "I tak se přijímám", která ve vás podpoří hlubší sebepřijetí.

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky