O facebooku a jiných sociálních sítích

O facebooku a jiných sociálních sítích

Odpovědi na otázky redaktorky Evy Tiché pro článek v “Ona dnes” (vydáno 20.2.2017)

  1. Proč se v médiích a na sociálních sítích lidé prezentují vždy jen v tom lepším světle, a neukazují skutečnou realitu?

Sociální sítě vznikly, jak sám název napovídá, k síťování (propojování se, seznamování, informování, atd). Není žádnou novinkou, že se každý člověk raději spojuje s lidmi, kteří jsou zajímaví, krásní, pozitivní. Takhle reagujeme i v reálném světě, nejen na sociálních sítích. Je tedy přirozené, že se lidé ukazují v co nejlepším světle – ať naživo, nebo virtuálně.

Další důvod by mohl být, že je pro každého tvora přirozené ukazovat se a interagovat jen tehdy, když se cítí ve své síle. I zvíře si zaleze do nory, když se necítí dobře a vylézá, když je fit. Bylo by proto spíš proti přirozenosti fotit se plačící, sdílet smutky s cizími lidmi (se známými na sociálních sítích). Jsme zranitelní, když nám není dobře, jsme proto opatrnější ve sdílení.

Nemusíme za tím pozitivním obrazem, který o sobě lidé dávají do virtuálního světa, tedy hned hledat neupřímnost či podvod, ale obyčejnou přirozenost a zranitelnost. Nic se na lidech nezměnilo, stejně jako jsou šťastní, jsou i vystrašení, smutní a potřebují své blízké. Ale ty mají většinou spíš doma a v nejbližším okolí. Kdo kdy viděl člověka bez problémů a starostí? Nikdo, tak proč si máme jen kvůli sociálním sítím myslet, že se něco změnilo? Jen nám sociální sítě nabízejí další z mnoha možností podlehnout iluzi a my ji můžeme podlehnout, když chceme, ale také nemusíme.

phone-690091_1280

  1. Jaký typ lidí má potřebu veřejnosti sdělovat věci ze svého soukromí? Dá se to nějak zobecnit?

Možná všeobecně spíš extrovertní lidé inklinují více ke sdílení, ale není to pravidlo. Stalo se to už tak běžné, že i uzavření lidé jsou aktivní. Nicméně druh informací se může lišit a introverti mohou být ve sdílení svých pocitů opatrnější. Všichni, co sdílí, mohou být běžní lidé, žádní exhibicionisté.

Sociální sítě zkrátka vznikly jako jeden z mnoha míst, kde se dá komunikovat a sdílet, má to také své výhody a přínosy. Ale dá se na tom také vytvořit závislost.

  1. Může nějakým způsobem tento virtuální svět plný dokonalosti ovlivnit ty lidi, kteří žijí zcela „běžný“život a jak?

Souvisí to s odpovědí 1 – on vlastně žádný dokonalý svět neexistuje, existuje jen ten běžný život a je škoda, že té iluzi o dokonalosti zbytečně podléháme. Podle mě to spíš ukazuje na manipulovatelnost lidí.

Dříve, když se fotky tiskly a dávaly do alba, a pak se ukazovalo album druhým lidem, tak se také neptali, proč nejsou nikde smutné fotky, jestli se ti lidé snaží předstírat nějaký dokonalý život. Nesnaží, jen fotí krásné momentky, které si chtějí připomenout, nefotili si nikdy nehezké chvíle, aby si je pro úplnost a pro své známé také zdokumentovali. A sociální sítě mají vlastně stále stejný smysl jako takové fotoalbum, jen s tím rozdílem, že je možné postovat fotky okamžitě a ještě se slovními komentáři.

Sociální média nemusí prezentovat žádnou aktuální realitu, ale my věříme, že prezentují, protože vidíme, co a kdo dal momentálně na zeď. Ale že zrovna člověk něco umístil na síť neznamená, že je to žhavě aktuální. Jde podle mého stále mnohem víc o tu manipulovatelnost lidské mysli, než o snahu předvádět se.

smartphone-569076_1280

  1. Kdo je v tomto směru nejohroženější skupinou? Jsou to dospívající, kteří vzhlížejí ke svým idolům, a kteří neumí odhalit, že jde o fikci, která nemá s realitou nic společného?

Ano, myslím, že dospívající. Hledají se, hledají své vzory, svou cestu. Nevědí, kudy dál a bývají nejistí. Rodiče jim však mohou dát zajímavým způsobem informace o sociálních sítích a posdílet své zkušenosti s podléháním iluzím, aby dospívající měli možnost upravit svůj pohled na virtuální realitu.

  1. Proč nás, uživatele sociálních sítí, tak baví sledovat soukromí ostatních?

Zajímavá otázka. Částečně tam vidím přirozenost a částečně nízké sebevědomí. Přirozenost nás vede k tomu, že nás na člověku zajímá, jaký je osobně, jak osobně žije. My vlastně obvykle nevíme, jak jiní lidé žijí, a když to s námi sdílejí, objeví se přirozený zájem, zvědavost. A třeba to můžeme brát jako obohacení.

Nízké sebevědomí však vnímám už jako problém. Můžeme totiž sledovat druhé proto, že věříme, že náš život není dost dobrý a žijeme život druhých. Nebo nás naše nízké sebevědomí vede k tomu, že si na negativních zkušenostech druhých potvrzujeme, že nám se nedaří tak zle, srovnáváme se, druhému se vysmíváme, poučujeme ho, nebo nás štve, protože jeho (v naší hlavě domnělou) dokonalost nedokážeme přemostit a skousnout.

Sociální sítě nejsou nepřátelé, když si uvědomujeme jejich účel a známe jejich pasti – hlavně návykovost a touhu dostat mnoho lajků.

Myšlenky a text jsou chráněné autorským právem. Je samozřejmě možné a žádoucí jejich další šíření, vždy však s odkazem na tento původní text. To platí v případě šíření celého článku, nebo pouze jeho části a krátkých citací.
Odkaz k šíření článku nebo jeho částí: http://luckakolarikova.cz/socialni-site/

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

seven − 1 =

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů