Hóóódně nepohodlné téma, které vám ale přinese vnitřní klid

Tohle je velmi citlivé a velké téma. Vím, že nejen pro mě, proto ho sdílím.

Od dětství mám silně narušený vztah s jedním důležitým člověkem v rodině. Prošla jsem různými fázemi snažení, odmlčení, pak zase snažení. Občas náš vztah byl uvolněný a říkala jsem si, že už se to zlepšuje. Vždy ale jen do chvíle, než přišly jeho chvíle, kdy si různě vyléval své nálady na všechny kolem a já se cítila jak uzlíček nervů. Z toho místa jsem pak sama neřízeně vybuchovala a vytvářela konflikty, což mě pak zase vedlo do ztažení, protože jsem takhle nechtěla fungovat.

Na jaře, po pár letech relativního klidu, se to završilo nezapomenutelným zážitkem, kdy mě chtěl v mých 41 letech fyzicky napadnout a křičel mi různé zraňující věci přímo do tváře a nevadilo mu, že mám na klíně malé dítě. Situace jak ze špatného filmu.

I když jsem se z toho vzpamatovávala několik týdnů, jsem za ten zážitek nakonec ráda, protože mě přiměl ke dvěma věcem.

Zaprvé jsem tak došla k rozhodnutí, že se s ním přestanu stýkat, k čemuž jsem měla už víckrát nakročeno, ale neudělala jsem to kvůli rodině.

Ale to druhé je důležitější a má opravdový dopad i na ostatní vztahy. Jedná se o to, že jsem konečně uzřela a uznala pocity, které jsem mívala před každým setkáním. Šlo o pocit odporu. Ten jsem se snažila nějak překonávat, protože přece rodina…

Letos jsem ale pochopila, že ta rodina je jen zástěrkou toho, že v sobě neuznávám tento negativné pocit, odmítám ho následovat a neumím ho komunikovat.

A protože tenhle příběh mi přinesl obrovské uvolnění životní energie, sdílím ho dál a třeba právě pro Vás je to důležité poňouknutí.

Co když se rozhodnete přestat svůj odpor a hněv potlačovat a v hlavě je ukecávat, aby zmizely a uznáte, že jsou to spolehliví informátoři?

O čem negativní pocity informují?

Je to jednoduché – o tom, že jste někde, nebo s někým, kde být nechcete. Někdy bytostně nechcete. A přesto se do toho nutíte a nevědomě, ale hluboce věříte, že MUSÍTE.

My totiž máme ve vztazích jeden obrovský problém – už od dětství jsme se důsledně učili potlačovat negativní pocity. Museli jsme i proti své vůli „držet“.

  • „Zůstaneš s tetou jen dvě hodiny, to vydržíš.“ (S tou tetou, kterou jste nesnášeli.)
  • „Tak půjč chlapečkovi auto, to je stejně pro kluky.“ (Klukovi, který vám před chvílí hodil písek do obličeje.)
  • „Buď zticha, nikdo se tě neptal na názor.“ (Když za vás právě rozhodli, kam půjdete na školu.)

Naučili jsme se, že i když cítíme k některým situacím a lidem odpor a hněv, tak se musíme chovat slušně a musíme v tom zůstat.

A past se jen zvětšuje, když se naučíme říkat věty typu:

  • „To že mám s tím člověkem problém, znamená, že já mám problém.“ – Úplně tím vylučujeme možnost odejít z něčeho, co je zřejmě nevyvážené a naše pocity nás na to pravdivě upozorňují.
  • „To není tak hrozný. To vydržím.“ – Opakovaná devalvace vlastních pocitů obrovsky snižuje sebevědomí, sebeúctu a sebelásku.

JAK NA TO?

  • Sepište si seznam důležitých vztahů.
  • Vnitřně se s každým z nich na chvíli spojte a navnímejte pocit, který kolem něj máte.
  • Tam, kde cítíte sevření, odpor, hněv, vinu a cokoli jiného nepříjemného, udělejte si značku.
  • Vyberte si ten nejméně zatěžující a zeptejte se sebe: „Jak konkrétně teď budu jednat, abych se cítil/a dobře?“ (Např. přestanete reagovat/vysvětlovat, např. zavoláte a řeknete tomu člověku, že vás kontakt zatěžuje a nechcete v něm pokračovat, řeknete, že Vám něco vadí, apod.)

Jakmile zvládnete první zatěžkávací zkoušku, posuňte se k další, a pak další.

Vaše pocity hněvu, odporu, nerovnováhy, apod. se Vám budou časem tříbit, budou čitělnější a budete sebejistější. A bude vám fajn. A časem bude fajn i těm druhým lidem, protože bude mezi vámi jasno.

Komentáře
  1. Ivana napsal:

    I když nepohodlné téma, tak krásně vyjádřené.
    Někdy k úlevě stačí jen to uvědomění si, že opravdu nemusím, že? :)
    Děkuji za Vaši otevřenost. Dodáváte odvahu a klid mnoha lidem, o kterých se to nejspíš ani nikdy nedozvíte :) Ostatně patřím mezi ně.
    Přeji hodně štěstí a zdraví do Nového roku Vám i Olivce:)

  2. Hanka napsal:

    Dobrý den, Luci,
    děkuji za Vaši práci, jsem nesmírně vděčná Vesmíru, že mi Vás před lety přihrál do cesty ;-). A za tento článek děkuji moc a moc, vracím se k němu pokaždé, když pochybuji. Byla jsem naučená všechno vydržet, všechno – vyrostla jsem s matkou narcistní manipulátorkou a až teď, kolem čtyřicítky, mně to všechno začíná plně docházet. A učím se rozeznávat a přijímat svůj odpor, protože ten jsem v sobě měla úplně potlačený. Odpor a vztek byly hodnoty, které jsem vůbec neznala – nesměla jsem. Ale teď už můžu a pomaličku se mi ulevuje. Dneska jsem sem znovu zabrousila a znovu mě Vaše slova uklidňují, přestože mě moc mrzí, a je mi z toho moc smutno, že zrovna matka – ale už vím, že nic zachraňovat nemusím, ten provázek má dva konce, a já už jsem se vyčerpala. A přes to všechno smutno, které si plně dovoluji, se mi ulevilo při uvědomění, že když nechci, nemusím s ní mít vůbec žádný kontakt.
    Děkuji a ať se Vám daří.

  3. Iva napsal:

    Děkuji za tento článek. Stalo se mi totéž s nejdůležitější osobou. Už 4 roky se z toho vzpamatovávám.. Opravdu platí, že vnější svět je odrazem vnitřního světa. Dokud jsem zpochybňovala své rozhodnutí, byla kolem mě spousta lidí, kteří mi radili, ať se usmířím, že to není řešení a já mám být ta milující. Ale to mi bylo proti srsti. Stále jsem však hledala schválení ve vnějším světě, které nepřicházelo. Až když jsem sobě řekla „Seru na všechny! Oni nevědí, v čem jsem vyrůstala, co jsem prožívala.“, shlédna jsem na youtube krásný rozhovor s Vámi. A tak jsem zavítala na Vaše stránky a přečetla si tento článek. Konečně jsem našla ujištění o správnosti svého rozhodnutí, které už tedy nepotřebuji. Je to pro mě ale ukazatel rostoucí sebelásky a sebehodnoty. Díky za Vaše sdílení. ❤

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů