Tohle je velmi citlivé a velké téma. Vím, že nejen pro mě, proto ho sdílím.
Od dětství mám silně narušený vztah s jedním důležitým člověkem v rodině. Prošla jsem různými fázemi snažení, odmlčení, pak zase snažení. Občas náš vztah byl uvolněný a říkala jsem si, že už se to zlepšuje. Vždy ale jen do chvíle, než přišly jeho chvíle, kdy si různě vyléval své nálady na všechny kolem a já se cítila jak uzlíček nervů. Z toho místa jsem pak sama neřízeně vybuchovala a vytvářela konflikty, což mě pak zase vedlo do ztažení, protože jsem takhle nechtěla fungovat.
Na jaře, po pár letech relativního klidu, se to završilo nezapomenutelným zážitkem, kdy mě chtěl v mých 41 letech fyzicky napadnout a křičel mi různé zraňující věci přímo do tváře a nevadilo mu, že mám na klíně malé dítě. Situace jak ze špatného filmu.
I když jsem se z toho vzpamatovávala několik týdnů, jsem za ten zážitek nakonec ráda, protože mě přiměl ke dvěma věcem.
Zaprvé jsem tak došla k rozhodnutí, že se s ním přestanu stýkat, k čemuž jsem měla už víckrát nakročeno, ale neudělala jsem to kvůli rodině.
Ale to druhé je důležitější a má opravdový dopad i na ostatní vztahy. Jedná se o to, že jsem konečně uzřela a uznala pocity, které jsem mívala před každým setkáním. Šlo o pocit odporu. Ten jsem se snažila nějak překonávat, protože přece rodina…
Letos jsem ale pochopila, že ta rodina je jen zástěrkou toho, že v sobě neuznávám tento negativné pocit, odmítám ho následovat a neumím ho komunikovat.
A protože tenhle příběh mi přinesl obrovské uvolnění životní energie, sdílím ho dál a třeba právě pro Vás je to důležité poňouknutí.
Je to jednoduché – o tom, že jste někde, nebo s někým, kde být nechcete. Někdy bytostně nechcete. A přesto se do toho nutíte a nevědomě, ale hluboce věříte, že MUSÍTE.
My totiž máme ve vztazích jeden obrovský problém – už od dětství jsme se důsledně učili potlačovat negativní pocity. Museli jsme i proti své vůli „držet“.
Naučili jsme se, že i když cítíme k některým situacím a lidem odpor a hněv, tak se musíme chovat slušně a musíme v tom zůstat.
A past se jen zvětšuje, když se naučíme říkat věty typu:
Jakmile zvládnete první zatěžkávací zkoušku, posuňte se k další, a pak další.
Vaše pocity hněvu, odporu, nerovnováhy, apod. se Vám budou časem tříbit, budou čitělnější a budete sebejistější. A bude vám fajn. A časem bude fajn i těm druhým lidem, protože bude mezi vámi jasno.
I když nepohodlné téma, tak krásně vyjádřené.
Někdy k úlevě stačí jen to uvědomění si, že opravdu nemusím, že? :)
Děkuji za Vaši otevřenost. Dodáváte odvahu a klid mnoha lidem, o kterých se to nejspíš ani nikdy nedozvíte :) Ostatně patřím mezi ně.
Přeji hodně štěstí a zdraví do Nového roku Vám i Olivce:)